14. Kapitola

26. února 2015 v 11:44 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Čekám na Matta u lesa na spadlém stromě a nemůžu z hlavy vyhnat Alexe a naše včerejší dohadování. Je mi to hrozně líto a chtěla bych se mu omluvit, ale mám pocit, že mi to stejně nepomůže, pokud mu nedám nějaké vysvětlení, proč teď nebývám tolik doma. Ale možná bych se o to mohla aspoň pokusit. Asi si budu muset nějakou lež vymyslet a pak do konce života kvůli tomu zpytovat svědomí, ale hlavně ať nejsme s Alexem rozhádaní. To vážně nechci.
"Ahoj," ozývá se nade mnou a hned na to si vedle mě sedá Matt.
Trochu sebou leknutím škubnu, protože jsem si vůbec nevšimla, že se ke mně blíží. Možná se za mě prostě přemístil. "Ahoj," pousměju se na něj.
"Jsi v pořádku?"
Zhluboka se nadechnu a následně vydechnu. "Ale jo. Jen jsem se zamyslela. Včera jsme se trochu pohádali s Alexem."
"Kvůli čemu?"
"Je až moc pozorný," znovu se pousměju a přitom se zatvářím dost lítostivě.
Matt naklání hlavu trochu na stranu a prohlíží si profil mojí tváře. "Zajímal se, proč nejsi skoro doma, tys mu musela lhát a to tě trápí viď?"
Souhlasně přikývnu. "Vím, že mu nesmím říct pravdu. Ale zároveň mu nechci lhát. Nechci se s ním hádat. Nic by mě nemrzelo víc, než kdyby se mi Alex vzdálil a nebyli bychom si už tak blízcí."
"To chápu. Možná víc, než bych si chtěl připustit."
Stáčím k němu pohled. "Měl jsi to stejně i s Isabelou?"
"Něco podobného. Když jsem se chystal na svůj výcvik k Dartemisovi, měla strach, že se tam změním. Že se dozvím věci, kvůli kterým si už nebudeme tak blízcí. A nějakou chvíli jsem se i bál, že má pravdu, ale později jsem to hned zahnal. Možná nemáme stejného tátu, ale za to v sobě máme spoustu věcí od mámy, které nás spojují. A i když se jí celý život snažím chránit a jí to spíš jen leze krkem, spojuje nás hlavně to, že spolu žijeme pod jednou střechou už od malička a známe vzájemně jeden druhého víc, než kdokoliv jiný. Kromě mamky samozřejmě," tiše se zasměje. "Ta toho někdy ví i víc, než si sama vůbec uvědomuje."

Pobaveně se usměju a souhlasně přikývnu. "To už matky mají v rolích. Jsou na tom takhle snad všechny."
"Dillon se mi o tvojí rodině zmínil."
Při vyslovení toho jména se mi myšlenky roztáčejí opačným směrem a stáčím k Mattovi překvapený pohled. "Dillon?"
"Jo. Říkal mi, že je tvá rodina skvělá a že jste si vzájemně strašně blízcí. Je mezi vámi silné pouto, které v dnešní době hodně rodinám schází."
Tohle mi ale na tváři kouzlí úsměv a ten fakt, že to řekl Dillon, mě příjemně překvapuje. "Tak to měl Dillon pravdu. Zrovna on by si takového vztahu v rodině dokázal vážit víc než kdokoliv jiný," říkám s povzdechem a přitom vzpomínám, jak mi bylo Dillona líto, kdykoliv se o své rodině zmínil. Měl hrozně těžké dětství a jeho neustále rozhádaní rodiče mu to nijak neulehčovali.
"Mluvili jste spolu od té doby, co jsme se potkali?"
Mlčky kroutím hlavou. "On měl jednou ve škole tu snahu, ale poslala jsem ho do háje."
"Víš, možná bys ho měla nechat, ať ti něco vysvětlí."
Znovu k němu stáčím pohled a zkoumavě si prohlížím jeho tvář. "On ti něco říkal?"
Krátce váhá, ale nakonec nepatrně pokývne hlavou. Jak moc bych si teď přála, abych to byla já, kdo umí číst myšlenky. "Ale já bych rozhodně neměl být ten, kdo ti to řekne. Nech to na Dillonovi. Měla bys to vědět. A hlavně se teď budete vídat asi častěji. Myslím, že se ani jeden nechcete soustředit na to, abyste si vzájemně nepodívali do očí, když budete v jedné místnosti."
"Jo, to máš asi pravdu," pronáším s povzdechem a chvíli oba mlčíme. "I když jsem si to nechtěla přiznat, náš rozchod mi vrtal hlavou pokaždé, když jsem Dillona někde jen minula pohledem. Nechtěla jsem o tom už přemýšlet i po tak dlouhé době, ale… V jeden den jsme spolu šli na procházku, něco sníst a pak do kina. Po kině jsme zůstali venku až do noci, protože jsme se prostě ještě nechtěli rozloučit. Nakonec stejně přespal tajně u mě. Ale když jsem se ráno vzbudila, byl pryč. Dva dny se mi dokázal vyhýbat, dokonce ani ve škole nebyl. Já si ho ale stejně našla, takže neměl na výběr, než vyklopit, co se děje. A tak mi to řekl. Že je konec. Prostě z ničeho nic," vrtím hlavou, jako bych tomu do teď nemohla uvěřit a při tom pozoruju své sepnuté ruce. "Já mu to dokonce nechtěla zezačátku ani věřit a myslela si, že jde jen o hodně blbej vtip, dokud… Dokud na mě nezačal křičet. A on na mě nikdy před tím nekřičel. A když na tebe někdo, koho máš hrozně rád, zakřičí, že už tě nikdy nechce vidět - bolí to. Hodně to bolí."
Matt mě celou dobu poslouchá a koutkem oka vidím, jak má mezi obočím starostlivé vrásky. Zvedá ruku a pokládá mi ji kolem ramen. "Chápu, že to pro tebe muselo být hodně těžký, a že tě to bolelo. Ale věř mi, že jeho to bolelo taky. Měl pro to velký důvod, proč se s tebou rozešel. Slib mi, že si to od něj necháš vysvětlit."
Zvedám k němu oči, krátce semknu rty a pak s povzdechem přikyvuju. "Dobře. Nechám. Promluvím si s ním."
Usměje se a jemně mě poplácá po rameni. "Prima. A teď se pojď zahřát."
V Arkarianových sálech pokračujeme v tréninku a znovu zkoušíme možnosti mojí elasticity. Matta napadlo, že bych ji dobře mohla používat i boji, a tak zkoušíme různé cviky, které jsme trénovali už několikrát, a snažíme se je zkombinovat s elasticitou. Matt mi zrovna stojí za zády, jednu paži obepíná kolem mého hrdla a druhou kolem pasu. Můj nadcházející úkol je jasný - musím se z jeho sevření dostat co nejjednodušším způsobem za pomoci mé schopnosti a v lepším případě Matta ještě nějak oslabit.
"Připraven?" ptám se ho a při tom nenápadně zkoumám, jak moc má roztáhnuté nohy za mnou. Jo tahle mezera mi bude stačit. Chystám pro mé oči naprosto nadlidský zákrok, ale já vím, že mi ho moje elastické tělo dovolí. Aspoň doufám.
"Já jo."
Sotva to dořekne, stahuju své tělo, co nejtenčeji dokážu, a přitom kloužu k zemi tím, že dělám hbitý provaz. Zadní nohu natahuju právě mezi Mattovo nohy, trhám s ní hned do strany, abych mu jednu z nich podkosila. Kam dopadne, už jsem ale nestihla předpovědět a díky tomu mě tvrdě přimačkává k žíněnce.
"JAU!"
"Promiň, promiň! To jsem nechtěl." Hned se ze mě skutálí stranou a já v tu chvíli propukám v hlasitý smích. To Matta taky hned rozesměje a dobrých deset vteřin se jen válíme na zemi a smějeme se.
Pak si konečně aspoň sedám a setřu si slzy od smíchu. "Ty promiň. Měla jsem počítat i s tím, kam spadneš."
"To nic," zubí se na mě. "Ale zákrok to byl šikovný. Rychlý a účinný."
"Ahoj," ozývá se ze dveří. Je to Ethan s Neriah. "Tak my se s vámi jdeme domluvit na společném trénování a vy se mezitím tady takhle válíte jo?"
"Náhodou kdybys viděl, jak mě Nicole teď složila k zemi, tak by ti sklaplo," zazubil se Matt, zvedl se na nohy a pomohl mi nahoru.
"Tak se předveďte."
"Ale co ten pád? To už není tak efektivní a ani účinný, když jdeš přímo na mě," šeptám mu.
Matt mě znovu zezadu chytá a šeptem odpovídá. "Zkus trhnout tou nohou víc. Pak půjdu do strany a ty se budeš moct zvednout."
Na souhlas přikyvuju, nadechnu se a dělám stejný zákrok, jako předtím. Vyklouzávám Mattovi ze sevření, dělám provaz a prudce se zadní nohou švihám obloukem dopředu, abych ho dostala k zemi. Rychle se zvedám a koukám, jak Matt dopadl.
Ethan s Neriah začínají tleskat a smát se. "Páni! Pěkná práce, Nicole," chválí mě Ethan s úsměvem a Neriah se k němu přidává: "Taky bych chtěla vypadat tak elegantně při boji."
Zasměju se a lehce zakroutím hlavou. "Jako by nestačilo, že tak vypadáš už normálně."
Matt si stoupá vedle mě, zakládá ruce v bok a střídavě kouká ze mě na Neriah. "Takže zacvičíte zase spolu? To vám jde."
"Souhlasím," přikyvuje Ethan.
"Pravda, že mě to s Neriah baví," říkám s úsměvem a přitom hned stáčím pohled k Mattovi. "Tedy ne že by mě to s tebou nebavilo."
A Neriah také souhlasí. "Já nejsem proti."
Bereme si stejné zbraně jako včera, stoupáme si proti sobě a na Ethanovo a Mattovo pokyny začínáme cvičit. A vyhovuje nám to všem tak, že v téhle sestavě zůstáváme až do konce tréninku. Balíme potom věci a rozcházíme se domů. Tentokrát mě Matt doprovází sám a cestou mi říká nějaké informace o nadcházející výpravě.
"Já už tam budu, když se dostaneš do Citadely. A kdybych náhodou nebyl, prostě tam počkej, než dorazím já nebo Ethan."
"A tam v té Citadele teda dostaneme dobové oblečení i vědomosti?"
"Správně. Vědomosti i jazyk budeš mít, jakmile se necháš zasypat prachem poznání. Ale jak jsem říkal, budeš mít roli pozorovatelky, takže když to nebude nutné, nemluv, abys na sebe nestrhávala zbytečně moc pozornosti."
"Jasně. Já z toho asi stejně budu tak nervózní, že neřeknu ani slovo."
Pobaveně se usmívá a pak pokračuje: "Já s Ethanem budeme prozkoumávat okolí a hledat podezřelé lidi, kteří by mohli být členy Řádu. Mezitím se samozřejmě musíme snažit dostat do blízkého kontaktu s Washigtonem, abychom v případě, že na něj někdo zaútočí, byli v pohotovosti a připraveni ho ochránit."
Poslouchám ho a nevědomky u toho lehce pokyvuju hlavou. Pak k němu zvedám pohled. "Ty výpravy asi bývají nebezpečný, viď?"
Chvíli mi neodpovídá a nepatrně pohodí rameny. "Zachraňování světa už samo o sobě nezní moc lehce a bezpečně."
Bylo mi to jasné už od chvíle, kdy mi vyprávěl poprvé o průběhu výpravy. Nějak mě to ale neznervózňuje ještě víc, ale beru to tak nějak jako samozřejmost. "To ne. Ale bez nebezpečí by to nebylo pořádné dobrodružství ne?" usměju se na něj a Matt se mé poznámce lehce zasměje.
"To máš asi pravdu."
Nadechuju se k další otázce a pohled přitom směřuju před sebe. Můj nádech se ale na chvíli hned zasekne a krátce se zastavím. "To je Dillon?"
Matt zvedá pohled na cestu před námi a mžourá očima do dálky. "Jo. Je to on."
Stojí kousek před naším domem a opírá se o svítící lampu, takže jde vidět už na dálku. "Co tam dělá? Tys-?"
"Já jsem s ním nemluvil. Vážně," říká dřív, než stačím dopovědět otázku a zvedá dlaně vzhůru.
Zhluboka se nadechuju a pokračuju v chůzi. "My o vlku a vlk za humny," pronáším při tom šeptem a znovu se nadechuju, jako bych si potřebovala dodat odvahu. Matt se mnou drží krok a společně přicházíme až k Dillonovi.
"Ahoj," zdraví nás jako první. "Jak šel trénink?"
Matt se odpovědi ujímá: "Skvěle. Nicole je šikovná. Talent od přírody."
"Nepřeháněj," napomínám ho s lehkým úsměvem a pak nepatrně sklápím zrak k zemi.
Dillon už na Mattovu odpověď nereaguje, ale směřuje svou otázku na mě. "Nicole, mohl bych s tebou mluvit? Prosím."
Než mu stačím odpovědět, ozývá se ještě Matt. "Tak já mizím. Uvidíme se zítra, Nicole, ve stejný čas a na stejném místě, dobře?"
"Dobře. Měj se."
"Ahoj," loučí se s námi a tak zůstáváme s Dillonem o samotě.
Já k němu až teď přesouvám zrak a pomalu do plic nabírám vzduch. "Tak… Povídej."
"Chtěl jsem… Já jsem… Já," zasekává se a nervózně přešlápne z jedné nohy na druhou. "Promiň, já… Připravoval jsem si to tak dlouho, až nakonec nevím, jak začít."
Tahle poznámka mě docela pobavila, takže se lehce zasměju a malý úsměv na tváři nechávám, aby viděl, že dneska jsem milá. Ne jako posledně ve škole. "Chceš mi něco vysvětlit, je to tak?" pomáhám mu a snažím se neznít nejistě, ale uvnitř sebe se klepu jako vystrašený děcko.
"Jo, to chci. Já vím, že je to už nějaká doba a možná i pozdě na nějaký vysvětlování. Ale je fér, abys znala pravdu, když už ti to můžu říct," krátce se nadechuje a sklápí zrak. "Jsem sice u Organizace, ale nebyl jsem jejím členem od začátku. Byl jsem členem Řádu."
Tohle mě dost překvapuje. Vůbec jsem nečekala, že mi řekne zrovna něco takového. "Cože?"
"Bohužel. Lathenie si mě našla dřív než Organizace a snadno mě zlákala na svou stranu. Bylo mi osm. Byl to ten den mých narozenin, když mi rodiče oznámili, že se rozvádějí."
O tom mi kdysi vyprávěl, ale očividně neznám celý příběh z toho dne.
"Lathenie mi ukázala mou sílu, slíbila mi věci, o kterých jsem tehdy snil, a udělala ze mě bojovníka. Co je skutečně zač, na to jsem přišel až později. Pak jsem potkal tebe a všechno bylo skvělý, jenže v ten den, co jsme spolu byli naposledy, mě k sobě zavolala. Přenesla mou duši z těla, když jsem spal u tebe, k sobě do paláce. Měla pro mě úkol. Před jejím trůnem klečela mladá žena, za zády měla svázané ruce a na těle i na tváři měla modřiny. Musela ji u sebe držet už dlouho, protože vypadala, že už nějakou dobu neviděla ani drobek z jídla. Lathenie mi řekla, že patří mezi Strážce, a že má pro ni důležité informace, které chce vědět. Přikázala mi, ať je z ní dostanu. Bylo mi jasné, že je z ní dostávali i další, ale ta žena jim nic neřekla. Lathenie si nechávala mou velkou sílu na hranici jejích sil. Nechtěl jsem, ale uhodil jsem ji. Už jen z té jedné rány jsem ji skoro dostal do bezvědomí. Obzvlášť když byla tak slabá. Myslel jsem, že budu muset pokračovat, ale Lathenie mi řekla, ať počkám. Do sálu vešli dva vojáci a vlekli mezi sebou svázaného malého kluka. Víc jak šest let mu nemohlo být. A jakmile ho ta žena spatřila, došlo mi, že to je její syn. Latheniin rozkaz byl jasný. Měl jsem začít bít toho kluka přímo před jejíma očima."
"Proboha, to snad-."
"Odmítl jsem," zarazil mě rychle. "A to se Lathenii nelíbilo. Nikdy před tím jsem se žádnému jejímu rozkazu nepostavil. A i když na mě naléhala a já věděl, že bez trestu z toho nevyjdu, neposlechl jsem ji. Naštvala se, poslala proti mně blesky a já dopadl prudce do stěny, což mě omráčilo. Když jsem se probral, stála přede mnou a začala ke mně promlouvat nějaký ty její moudra a nakonec z ní vypadlo, že ví o tobě, a že spolu chodíme. Řekla mi, že se ze mě stává slaboch kvůli lásce a přikázala mi, ať se s tebou rozejdu."
"Cože? A kvůli tomu-."
Znovu mě nepouští ke slovu. "Nech mě domluvit, Nicole. Přikázala mi to, ale já řekl, že to neudělám. A tak řekla, že jestli se s tebou nerozejdu, přivede tě do paláce a nechá tě bít a mučit před mýma očima, dokud nezemřeš."
Šokem třeštím oči a hlas se mi vytrácí tak dokonale, že ho nejsem schopna nalézt několik vteřin. Téměř ani nedýchám a mám co dělat, abych se udržela na nohou. Nakonec se stejně musím aspoň přidržet lampy, u které stojíme, a z hrdla se mi dere trhaný výdech. "Cože?" pronáším šeptem, protože stále nemůžu hlasivky probrat.
"Jo… Teď už víš pravý důvod, proč jsem se s tebou rozešel," říká tiše. "A věř, že jsem to nechtěl. Ale Lathenie by to udělala. Zabila by tě, kdybych ji neposlechl."
Zvedám k Dillonovi pohled a stále s nevěřícím výrazem na něj koukám. Párkrát zamrkám a lehce zavrtím hlavou. "Dillone… Já ani… Já ani nevím, co na to mám říct."
"Asi nemusíš říkat nic. Jen jsem chtěl, abys to věděla a pochopila. A chtěl jsem ti říct - promiň."
Z plic se mi dere prudký výdech a zavrtím hlavou ještě víc. "T-ty se nemáš asi za co omlouvat. To spíš já, já-já… Já se cítím tak-tak hloupě." Přikládám si dlaň k čelu a je mi skoro do breku, i když nevím přesně proč. "Já si myslela, jak mě nenávidíš a začala jsem si to i sama namlouvat k tobě a tys-tys mi mezitím zachránil život."
"Ale i tak to bylo těžký. Nechtěl jsem se s tebou rozejít," zahledí se mi do očí a mě ten pohled trochu znejistí. Chtěl tím něco naznačit? Chtěl tím říct, že by to mezi námi rád zkusil znovu? Tak se té odpovědi bojím, že se ho ani neodvážím přímo zeptat. A jak to mám vlastně já? Ještě ráno bych se při myšlence na Dillona mračila, ale teď, po tom všem, co mi převyprávěl, jsem tak zmatená se svými pocity, že si ani sobě nedokážu odpovědět, co k Dillonovi cítím. Rok a půl jsem se mu snažila vyhýbat a zapomenout na něj a mám pocit, že nemůžu z ničeho nic zase naskočit na úroveň, kdy se budu tvářit, že se vlastně nic nestalo. A taky pořád myslím na Jeffa. Dělám si o něj a o jeho rodinu takové starosti a tak hrozně bych si přála, aby se už vrátili v pořádku domů. Nestrávila jsem s Jeffem sice tolik času, ale i za tu dobu jsem si ho oblíbila víc, než jsem čekala. Mám ho ráda a vím, že on mě taky. Asi… Asi si s Dillonem nechci znovu začínat.
"Já," začínám nejistě a mluvím dost pomalu, abych si stihla dobře rozmyslet, co řeknu, "já taky ne. Bylo to těžké pro nás oba. Ale už je to za námi. Přece jenom je to už nějaká doba. A já jsem ráda, že jsi mi konečně mohl říct, co za tím doopravdy stálo. Nezlobím se na tebe. A budu ráda, když budeme dál kamarádi." A je to. Řekla jsem to. Ale jak na to teď Dillon zareaguje?
Nadechuje se, jako by chtěl něco říct, ale z pootevřených úst mu nevychází ani hláska. Rozpačitě se drbe ve vlasech, znovu se nadechuje a pak krátce pokývne hlavou. "Jo. Kamarádi." Na chvíli si myslím, že to nakonec přijímá, jenže pak pokračuje dál: "Ale víš, myslel jsem, že kdybych-… Že bychom možná-."
"Dillone," zastavuju ho dřív, než to ze sebe vydoluje, pokládám mu ruku na hruď a podívám se mu do očí. "Je to za námi. Vyříkali jsme si to a usmířili se, tak si to nekažme. Bude to tak lepší," říkám opatrně a zlehka se na něj usměju. Pak ho krátce objímám a dávám mu malou pusu na tvář. Hned mě i napadá, co bych mohla říct na odlehčení a čím se tématu o našem vztahu vyhnout zároveň: "Měl by ses někdy přijít podívat, když cvičíme s Mattem tu mojí schopnost. Je to neuvěřitelný. Dokážu s tím tolik věcí," teď se usmívám přímo vesele a Dillonovi se naštěstí na tváři taky objevuje úsměv. Nic ale neříká. "Byla bych ráda, kdybys přišel. Třeba tě napadne nějaký dobrý způsob, jak bych se mohla ještě vylepšit. Přijdeš?"
Konečně odpovídá: "Mohl bych. Někdy jo."
"Prima," usměju se na něj a pak se krátce ohlédnu k našemu domu. "Asi bych už měla jít. Čekají mě a je mi docela zima."
"Jasně. Taky půjdu. Čeká tě teď někdy první výprava viď?"
"Jo, jsem na to dost zvědavá."
"Tak hodně štěstí," pokývne hlavou s úsměvem a pomalu couvá. "Ahoj."
"Děkuju. Ahoj, Dillone," usměju se na něj a ještě chvíli se za ním dívám.

 


Komentáře

1 Briella Briella | 27. února 2015 v 13:57 | Reagovat

Nice :DD.... Celou dobu, co jsem tenhle díl četla, jsem se usmívala jak idiot z toho nadšení :D . Jsem ráda, že jí Dillon vysvětlil, jak to bylo atd...
A to jak se na začátku zadrhával. To bylo až rozkošný XD. Těším se na to, až zjistím, co se stane na té výpravě. Mám takové tušení, že si tam pro ně připravíš nějaký překvápko, zvrat. No nic, nemůžu se dočkat na 15. kapču. xD

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 27. února 2015 v 21:50 | Reagovat

[1]: Tak to mě těší :D Viiiď, byl roztomilej, já vím :DD
Však uvidíš ;)

3 Elis Elis | Web | 1. března 2015 v 8:25 | Reagovat

Zajímavý příběh, trochu v něm tápu, jsem tady poprvé a musím si najít čas a postupně si přešíst předcházející kapitoly...

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 2. března 2015 v 8:59 | Reagovat

[3]: Děkuju, to budu moc ráda :) Kdyby něco, klidně se ptej a já na všechno odpovím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama