13. Kapitola

23. února 2015 v 10:07 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Stoupáme s Mattem i s Ethanem a Neriah do kopce k hoře, ve které se prý skrývají Arkarianovo sály. Pořád si to nějak nedovedu vůbec představit, jak to tam asi vypadá a funguje, takže jsem docela napnutá a zvědavá. A taky se těším, až poznám toho Arkariana. Kdokoliv mi o něm něco říkal, přišlo mi, že mluví o velmi moudrém a dobrosrdečném a hodně dobrém příteli. A navíc, má fialové oči. Kdo to kdy viděl? Je to neobvyklé, ale ty oči musí vypadat krásně.
Už jsme skoro u hory a já cestou vyzvídám informace od ostatních. Zrovna se ptám na Ethanovo schopnosti a pak i na schopnosti ostatních členů. Je jich tolik a každá z nich zní naprosto úžasně. Chtěla bych všechny vidět v akci a jen se kochat tím nadpřirozenem, ve které jsem v duchu už od dětství tajně věřila. Asi začínám být do tohoto světa celkem zapálená.
Přicházíme ke skále, Matt k ní natahuje ruku a v tu chvíli se v ní objevuje vchod. Valím na ten jev oči a na tváři se mi objevuje nadšený výraz. Jako malé dítě, které zrovna spatřilo vánoční stromeček. Všichni tři se mojí reakci smějí a vchází dovnitř. Já se držím hned za jejich zády, a jakmile vchodem projdu, zavírá se za mnou stejně rychle, jako se otevřel.
"Páni. Tak tohle je moc šikovná skrýš," konstatuju s úsměvem a rozhlížím se do tmavé chodby před sebou, osvícenou loučemi na stěnách. Chystám se vyjít vpřed, ale přede mnou se najednou cosi zjevuje a já úlekem skáču o krok dozadu, čímž narážím do Neriah. Hned mě zachytává a směje se mi do ucha.
"Jen klid, to je jen Arkarian."
To hned už taky poznávám, i když ho vidím prvně v životě. Modré vlasy člověka celkem prozradí.
Usmívá se na mě. "Promiň, Nicole, nechtěl jsem tě vylekat."
"To nic. Jen jsem takový příchod zrovna nečekala," zazubím se na něj a o krok k němu zase přistoupím.
Tiskne mi ruku a druhou mi pokládá na paži. "Vítám tě tu a moc rád tě poznávám."

Je vážně hrozně milý, jak jsem si myslela, že bude. Úsměv i stisk mu opětuju a prohlížím si při té příležitosti ty jeho oči. Ta barva je naprosto úžasná. "Děkuju. Já tebe taky a… ty tvoje oči jsou… vážně moc pěkný." Bože, není to trochu blbý mu to takhle říct hned ze začátku? Ale co, nemohla jsem si tomu pomoct.
Arkarian se naštěstí pobaveně usmívá. "Tak to jsem rád, že tě spíš neděsí. Děkuji." Pak přesunuje svůj pohled k Mattovi. "Matte, mohl bys jít na chvíli se mnou? Potřebuji s tebou mluvit."
"Jasně," přikyvuje a vyráží za ním. "Ethane, ty se o obě zatím postaráš, že jo?"
"Žádný problém. Tak pojďte, holky."
Ethan nás vede do jedné z místností určené pro trénování. Je velká snad jako náš celý dům a vybavená asi všemi zbraněmi, co se za celou historii vytvořily. V jiném koutě zase vidím pár posilovacích strojů, velké žíněnky a žebřiny a věci, které ani nedokážu pojmenovat. Stojím na místě a zírám. "Ředitel by se rozbrečel za to, co máme za tělocvičnu, kdyby tohle viděl."
"Myslím, že by se rozbrečeli i majitelé posiloven ve městech," přidala se ke mně Neriah se smíchem.
Přicházím k jedné stěně, na které se ve třech řadách nacházejí zbraně z různých, dob a prohlížím si je. Vytahuju ze stojanu kord s bohatě zdobeným, proplétaným košem a potěžkávám si ho v ruce. "Tohle je mnohem lehčí než obouručný meč. Nemůžu trénovat s tímhle spíš? Aspoň bych toho vydržela víc."
Ethan si stoupá vedle mě a bere do ruky další z kordů. "Italský kord používaný v osmnáctém století. Je šikovný. Jsi s ním rychlá, nebezpečná a zároveň u toho vypadáš elegantně. Ženy s nimi taky hodně šermovaly. Ale problém by byl, kdyby před tebe předstoupil někdo právě s tím obouručným mečem třeba. K tobě se mi ale stejně hodí něco jiného." Odkládá kord zpátky do stojanu a postupuje o pár kroků dál. Jdu hned za ním a sleduju, jak vytahuje o něco užší a kratší meč, než je ten obouručný. Má pozlacenou, elegantně zdobenou rukojeť a všímám si i jemných rytin. A přitom si jeho čepel nemusím prohlížet zblízka, abych zjistila, že je tupá.
"Není to škoda takového zdobení jen na cvičný meč?"
Ethan krčí rameny a usměje se. "Možná je. Ani jsem se nikdy nezeptal, kdo ty meče dělal." Podává mi meč do ruky, abych si ho potěžkala. "Tenhle je jen do jedné ruky. Je sice o trochu těžší než ten kord, ale za to pevnější. A k tomu si někteří bojovníci brali do druhé ruky i krátký meč nebo dýku." Vytahuje ještě dýku, která je designem vyřešená úplně stejně, jako meč, který držím.
Beru ji do své levé ruky a obě zbraně si prohlížím. "Jo, to se mi líbí," usměju se.
Ethan podává stejný meč a dýku Neriah a ta se hned staví proti mně do střehu. Ethan mi ukazuje, jak se mám postavit já a jak se zbraněmi zacházet a potom s Neriah pod jeho dohledem a povely cvičíme spolu.
Matt se po nějaké době vrací k nám a Ethan se ho hned ptá, jestli je všechno v pořádku.
"Čeká nás výprava," řekl a Ethan s Neriah překvapením zpozorněli.
"Výprava? Ellathea nakonec dokázala otevřít průchod do minulosti?"
"Ano. Koule se zastavila v osmnáctém století. Míří se do Filadelfie, kde se v roce 1775 konal druhý kontinentální kongres, který vybudoval svou armádu, aby bojovala za nezávislost Spojených Států. Do jejího čela postavili George Washingtona. Ten se o pár let později stal prvním americkým prezidentem a tomu chce očividně Ellathea zabránit. Chystají se ho zabít zřejmě po tomto zasedání."
"A kdo-?"
"Zabít George Washingtona?" skáču šokem Ethanovi do řeči. "To přece… Nemůžou?" Ne že by mi nevyprávěli o pár výpravách, na kterých byli. Ale nějak mi v hlavě úplně nedošlo, že by Řád vlastně mohl chtít i zabít někoho až tak známého a významného. To by potom z historií i přítomností asi vážně dost zamávalo.
"To nemůžou, a proto jim v tom zabráníme," pousmál se Matt. "Řekni, chtěla bys Washingtona poznat osobně?"
Překvapeně párkrát zamrkám. "Cože?"
"Máš totiž povolení připojit se ke mně a k Ethanovi jako pozorovatelka."
"To jako… To jako že bych šla do minulosti?"
Souhlasně přikyvuje. "Ale jako pozorovatelka bys na sebe nesměla upoutávat příliš pozornost. Nezapojovat se do záchrany, nemluvit, pokud to nebude nutné. Jen všemu přihlížet a učit se."
Koutky úst se mi zvedají nahoru a radostí vyhazuju ruce do vzduchu. Omylem mi vyklouzává dýka z dlaně a míří přímo Mattovi na obličej. Leknutím rychle reaguju, ale stane se něco nečekaného. Má ruka se hbitě natahuje k dýce a kousek před Mattovým obličejem ji zachytává. Ale Matt stojí dva metry ode mě. Neriah úlekem i nadskočí a všichni čtyři, včetně mě, civíme na mou dvoumetrovou ruku.
Pouštím dýku na zem a ruka se mi okamžitě stahuje zpátky do své podoby. Stále na ni zírám a nejsem chvíli schopna slova. Pak těžce polykám a začínám ze sebe vykoktávat naprosto zbytečnou otázku: "Vi-vi-vi-viděli jste t-to?!"
"Tvoje schopnost!" odpovídá hned Matt a do toho se radostně zasměje. "Použila jsi svou schopnost! Honem, zkus to znovu. Zkus natáhnout ruku."
Snažím si rychle vzpomenout, jak jsem to před chvilkou právě udělala. Nebo si zpětně vybavit jen ten pocit, když se má ruka natáhla. Nechávám ruku ve vzduchu, krátce se soustředím a o vteřinu později vidím, jak se má dlaň od těla odtahuje ještě dál.
Radostí se začínám smát a párkrát si poskočím na místě. "Přišla jsem na to! Přišla jsem na to! Jo! Mám schopnost!"
Můj a Mattův následující cíl byl jasný. Po zbytek tréninku jsme na žíněnkách zkoumali mou schopnost. Jestli dokážu natáhnout i ostatní části těla. Jak daleko až dosáhnu. Natáhla jsem ruku přes celou místnost, což mi pak Matt prozradil, že bylo dvacet metrů. Jakmile jsem ale ruku stáhla zpátky, začala mě hrozně svědit. Usoudili jsme, že musíme na tu schopnost jít trochu pomaleji, než si moje tělo zvykne. Taky jsem záhy zjistila, že mám ohebnější tělo. Mnohem ohebnější. Vlastně bych mohla dělat hadí ženu. A začínám mít podezření, že ten můj nadlidský výkon v basketbalu tehdy o tělocviku, kdy jsem z ničeho nic dala dva perfektní koše za sebou, že v tom má ta elasticita taky trochu prsty. Cítila jsem se tehdy hrozně pružná a rychlá a za to člověk asi nevděčí jen odfláknuté rozcvičce.
Zrovna sklízíme věci a já už teď vím, že dneska budu spát jak miminko. To zkoumání elasticity mě dokonale vyčerpalo. Plán mám jasný. Dorazím domů, najím se, skočím do sprchy a hurá do postele.
Ethan s Mattem se znovu baví o nadcházející výpravě. A já budu mít tu čest se stát její součástí, i když jen jako pozorovatelka. Což mi ale vůbec nevadí. Naopak bych byla dost nervózní, kdybych už někoho měla zachraňovat. Takhle mě čeká hlavně dobrodružství a učení v praxi.
"A kdy že se ta výprava koná?" vkládám se do jejich konverzace, i když vím, že tahle informace mezi nimi už proběhla, já jí ale stihla zapomenout.
"Za tři dny," odpovídá mi Matt. "Do té doby si ještě projedeme všechny instrukce, co musíš vědět. Teď už ti s tím nebudu zatěžovat hlavu."
Vycházíme z hory a míříme chladným vzduchem k městu. Můj dům je k parku nejblíže, takže mě všichni tři doprovázejí až domů a já se s nimi loučím. S Mattem se ještě domlouváme, kde a v kolik se zítra sejdeme a pak vcházím domů.
"Jsem doma!" hlásím, jak mám ve zvyku, a mířím rovnou do kuchyně. Tam sedí Alex u hrnečku čaje a s knížkou před sebou. "Ahoj. Rodiče nejsou doma?"
"Šli se projít."
"Co že si čteš tady?"
"Čekám na tebe."
Otevírám ledničku a vyndávám z ní mojí připravenou porci večeře na talíři, který hned ohřívám v mikrovlnce. "Aha a proč?"
"Doufal jsem, že si s tebou stihnu popovídat aspoň v nějaký části dne, když jsi společnou večeři zase prošvihla."
Trochu se zarážím, zůstávám k Alexovi zády a dělám, že si pohledem vybírám mezi čaji. Krátce přivřu oči a tiše si povzdychnu. Doufala jsem, že se téhle konverzaci vyhnu a že se mě nikdo z rodiny na moje odpolední aktivity nebude ptát. Protože pravdu jim říct nemůžu, což znamená, že musím lhát. A to mi nikdy zrovna moc nešlo. Co mu na to mám říct? Rozhodně ale už něco řekni, Nicole, jinak to bude podezřelý.
"Já vím. Promiň. Zapovídala jsem se s Mattem."
"Ty jsi byla zase venku s ním?"
"Jo," odpovídám prostě a víc radši neříkám.
"Vy spolu chodíte nebo co?"
"Cože? Ne, ježiš to ne," zasměju se a v duchu doufám, že to ten rozhovor trochu odlehčí. "Znáš tu mojí kamarádku Neriah, viď? Tak s tou chodí. My jsme jen kamarádi." Vytahuju talíř z mikrovlnky, sedám si i s příborem ke stolu a snažím se přejít na jiné téma. "No a co ty? Jak bylo ve škole?"
Alex pomalu zvedá obočí a tváří se na mě jak na největšího pitomce na světě. "Je neděle, Nicole."
Mám chuť si tu vidličku, co zrovna držím v ruce, zapíchnout třeba do ruky a to hned z mnoha důvodů: Potrestala bych se za tu pitomou otázku, mohla bych si zakřičet a nikdo by mi to nevyčítal a Alex by si o mně možná pomyslel, že jsem idiot, ale třeba by přestal s těmi dotazy a místo toho by se zeptal, jestli jsem v pořádku.
"Já… Já vím, ale v pátek ani včera jsem se tě na to nezeptala, tak se ptám teď, hm?"
"Hele Nicole, chováš se fakt divně poslední dobou. Z ničeho nic jsi každý odpoledne pryč až do večera. I o víkendech. A když přijdeš domů, tak se jen najíš a jdeš spát. Tak se tě na to chci zeptat, co po celý ty dny děláš, jenže ty se to jen snažíš zamluvit."
"To já přece-. To není pravda," snažím se hned ohradit.
"Teď lžeš."
Cítím, jak mi tváře lehce rudnou a jak moje myšlenky v hlavě skáčou jedna přes druhou, jak se mi snaží poradit, co teď dělat nebo říct. Je v tom ale jen jeden velký chaos. "J-já ti nelžu, Alexi. Jen… Jen jsem si našla nové kamarády a trávíme spolu hodně času. Nic víc, nic míň."
"Kamarády? Říkala jsi, že jsi byla venku jen s Mattem. A před tím ses o někom jiným taky nezmínila."
"No tak se zmiňuju teď. Je na tom, že mám nové kamarády, něco špatně?"
"Špatně je možná jen to, že přestáváš chodit na rodinné večeře kvůli těm tvým novým kamarádům a ani nic neřekneš."
Tohle už mi začíná být vážně nepříjemný. Znám Alexe až moc dobře na to, abych mohla říct, jak je tvrdohlavý. Možná ještě víc, než jsem já. A když se chce něco dozvědět, nedá si jen tak odchod.
"Alexi, přestaň mě vyslýchat. Koneckonců je to můj čas, moji kamarádi a moje volba, jak budu trávit svoje dny, takže tobě to může být jedno. Nic špatnýho nedělám, tak mě přestaň soudit!"
"Fajn," odsekává naštvaně, zvedá se a ještě mě probodává vyčítavým pohledem. "Já se ti teda omlouvám, že mě zajímá moje sestra."
Trochu nevěřícně se za ním dívám, dokud z kuchyně nezmizí a po chvilce slyším prudké prásknutí dveřmi z jeho pokoje v patře. Otáčím se zpátky k talíři a s povzdechem schovávám obličej do dlaní. Přesně tohle jsem nechtěla. Abych se s kýmkoliv v rodině pohádala kvůli tomu, že jim nemůžu říct pravdu, co skutečně celou tu dobu venku dělám. Obzvlášť když se nikdy nehádáme. Mám ale strach, že touhle menší hádkou s Alexem to neskončilo.
 


Komentáře

1 Briella Briella | 24. února 2015 v 20:17 | Reagovat

Už mi docházejí nápady, jak komentovat další kapitoly, protože psát pořád dokola, jak moc se mi to líbí a že se těším na další kapitolu mi přijde ohrané... ale což! Moc se mi to líbí :D.
Pěkné setkání Nicole s Arkarianem, ta se nenechá jen tak vyvést z míry :P .
To, že se pohádala s bráškou je trošku smutný, ale na druhou stranu, věřím že bez té hádky by se nemohl rozvinout příběh... A navíc se těším, až si přečtu kapitolku, kde je ta výprava... (předpokládám, že tam bude nějaký zvrat? byť jen malý...).  Ale na tom nezáleží XD

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 24. února 2015 v 20:41 | Reagovat

[1]: To jsem ráda, děkuji :D
Výprava se bude konat v 15. kapitole ;)
A bude hůůůůř *ráda straší a napíná*
Ale na čtrnáctku se rozhodně těš, přijde  důležitá scéna s Dillonem a Nicole :D

3 Briella Briella | 25. února 2015 v 13:57 | Reagovat

Tak v tom případě, se už nemůžu dočkat... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama