11. Kapitola

16. února 2015 v 9:02 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Domů jsem se vrátila docela pozdě, ale vymluvila jsem se na to, že jsem si po škole vyšla s Neriah ven. Kdybych jim řekla, že jsem zůstala tak dlouho s kamarádem, už bych slyšela ty narážející řeči, jestli jsem si jistá, že to je jen kamarád.
Právě večeříme a jako vždy u stolu probíhá velká debata o všem možném. Žádné společné jídlo nezvládáme sníst bez mluvení, díky čemuž u stolu často strávíme i hodinu. A to nemluvím o Vánocích nebo narozeninových oslavách. Mám naše stolování ale ráda. Popravdě je to má oblíbená část dne. Teď se ale nejsem vůbec schopna soustředit ani v myšlenkách na téma, o kterém je řeč. Hlavou se mi honí všechno, co mi dneska Matt o Strážcích vyprávěl. Bylo toho moc, ale musím přiznat, že mě to začalo lákat víc. Koneckonců, každý snad touží po nějakém takovém dobrodružství, když od mala kouká na pohádky a fantasy filmy. Dneska je už tolik příběhů o mladých lidech, kteří zachraňují svět a mají nějaké zvláštní schopnosti. A teď to řekli mně: "Nicole, máš nadpřirozené schopnosti." Kdo o něčem takovém nesní? Mě to jen vyděsilo, když se ta schopnost ukázala dřív, než mi to někdo stačil oznámit. Ale teď mě to láká a chci se jí naučit ovládat.
Moje myšlenkové pochody přerušují Alexovo luskající prsty před mým obličejem. "Haló vy tam na planetě Nevnímám, jak se máte?"
Ucuknu před jeho rukou a nechápavě se na něj podívám. "Co to meleš?"
"Nad čím přemýšlíš, se tě ptám, když tu sedíš jak pecka, čučíš do talíře a nevnímáš, co se kolem tebe děje?"
Těkám zvědavým pohledem z rodičů na Alexe. "A co se děje?" ptám se hned, aby se nezačali vyptávat, co je se mnou.
Slova se ujímá mamka. "Povídala jsem, že zítra přijede Betty s Jamesem a dětmi. Jsi v pořádku, Nicole?"
Zprudka se nadechnu nadšením. "Cože, oni přijedou? I Simon?"

Betty je mamky starší sestra. Nejlepší teta na světě. Mají s Jamesem čtyři děti - nejstaršího dvacetiletého Simona a potom šestiletá trojčata. Simon je pro mě jako starší brácha a nejlepší kamarád zároveň. Mám ho hrozně moc ráda, a i když se nevídáme moc často, minimálně jednou týdně si voláme a strávíme u telefonu aspoň hodinu. A trojčata, to jsou úžasné holky. Všechny tři rády kreslí a vždycky jsem si s nimi hrála na výtvarnou školu.
"Ano, přijedou. Volali před pár dny, to jsem ti určitě říkala."
"No tos mi teda neříkala. Něco takovýho bych si pamatovala." Dělám, že praštím pěstí do stolu, ale těsně nad deskou se zastavím a celou dobu se nadšeně zubím. Ze samé radosti do sebe hrnu zbytek svojí večeře, pak si dávám rychlou sprchu a skáču do postele, aby byl zítřek co nejdřív.
Ve škole se o přestávkách rozhlížím po Jeffovi, ale zatím jsem ho nikde neviděla. Nebyl ani na hodinách, které jsme měli mít spolu. Napadlo mě, že asi onemocněl, ale na zprávy mi zatím taky neodepsal. Zvláštní.
Zrovna se ohlížím na chodbě za sebe, když v tom do někoho narážím a odmršťuju se od něj až překvapivě rychle na zem. Naštěstí aspoň stíhám zatnout svaly na krku, abych se nepraštila do hlavy.
"Promiň, jsi-. Nicole?" Hned poznávám Dillonův hlas a zvedám k němu ze země svůj pohled. Kouká na mě trochu nejistě a rty se mu lehce chvějí, jak přemýšlí, co říct. Pak mi podává ruku, ale to už se snažím stihnout vstát sama, abych jeho pomoc nemusela přijímat. Dillon mě ale stejně chytá za paži a pomáhá na nohy. Znovu si všímám té jeho síly jako dřív, ovšem teď už vím, že za tím nestojí tajné posilování. "Jsi v pořádku?" ptá se mě.
"Jasně. Dík," zamumlám a hned se chystám ho obejít a pokračovat v cestě. Jenže Dillon mě pořád drží za paži. "Ehm, mohl bys…," zacukám s paží, čímž dokončuju svou větu.
"Jo, jasně jen… Můžeme si promluvit?"
Vymykám se z jeho sevření. "Nevím, o čem chceš jako mluvit," odsekávám a sama se divím nad svým podrážděným tónem. Takhle nic asi nepolepším, ale nemůžu si pomoct.
"Já myslím, že víš, Nicole. Chci ti… Chci ti to jen vysvětlit."
"Po roce a půl chceš něco vysvětlovat? Tos mohl už v ten den, co ses to rozhodl ukončit. Teď už je na to-."
"Já ale nechtěl, jasný?" skáče mi tvrdě do řeči. "Neměl jsem na výběr, ale nemohl jsem ti to říct."
"A teď už jako můžeš?"
"Jo, teď už právě můžu."
Nadechuju se k dalšímu argumentu, ale hned mi dochází, co tím chtěl říct. Takže náš vztah byl přece jen ukončený kvůli tomu druhému světu? Sice nechápu proč, ale já to stejně asi nechci slyšet.
Zvoní a já se krátce ohlížím na dveře třídy, kam jsem měla namířeno. Pak zvedám oči znovu k Dillonovi. "Nic mi nemusíš vysvětlovat. Stejně už je pozdě," pronesu vyčítavě, rychle ho obcházím a zalézám do třídy na poslední hodinu. Z té si nakonec neodnáším skoro nic, jen přeplněnou hlavu verzí Dillonových důvodů, proč se asi se mnou musel rozejít a potom dalších verzí, jak by asi mohl dopadnout náš rozhovor, kdybych ho nechala mi to vysvětlit. Jsem ale na sebe naštvaná, že nad tím vůbec přemýšlím. Nechci na Dillona už myslet, když se mi na něj už dařilo zapomenout.
A ještě když se objevil Jeff, se kterým bych ráda šla na rande bez nějakých zbytečných myšlenek o vztahu, který už je rok a půl pryč.
Po zvonění odcházím ze školy docela svižně a ani se už neohlížím po chodbách, jen abych na Dillona znovu nenarazila. Jeff mi pořád neodepsal a u nich doma mi nikdo neotvíral. Divný. Snad se nic nestalo.
Pokračuju v cestě domů, a jakmile si všímám červeného rodinného auta, které stojí u garáže hned vedle našeho, vyjeknu tiše radostí a rozbíhám se ke dveřím. Vbíhám dovnitř a hned na celý dům zavolám své hlasité: "Ahoooj!"
Na odpověď se ozývá vícehlasné dětské zapištění a hned na to dusot nohou. Trojčata vybíhají z obýváku a vpadají mi jedna přes druhou do náruče jako rozdováděná štěňata. Pevně mě svírají kolem pasu a boků a vesele se na mě zubí. Všechny tři najednou na mě něco mluví a já nevím, kterou vnímat dřív, tak si je prostě s širokým úsměvem prohlížím a snažím se rychle zorientovat, která je která. To ale nestíhám, protože z obýváku vychází Simon a k tomu se zas rozbíhám já. Má skoro dva metry, takže když mu skáču kolem krku, nedosáhnu na zem. Ale Simon mě zachytává a pevně drží a oba se smějeme. Pak se vítám i s tetou a strejdou a nechávám se trojčaty dotlačit ke gauči.
Začíná obrovská rodinná debata a do toho jsem nucena se bránit lechtání a pošťuchování od holek. Ani jsem nepostřehla, že někdo zvonil. To až Alex mi zezadu zmáčkl ramena a přes opěradlo gauče se na mě naklonil. "Máš návštěvu, slyšíš?"
"Hm? Jo aha. Kdo to je?"
"Já ho jménem neznám, ale chodí do naší školy."
Trochu se zamračím, ale hned mi to dojde - Matt. Měli jsme se dneska sejít a já na to úplně zapomněla. "Holky, pusťte mě. Na můj povel, tři-dva-jedna." Na své teď pořádně zabírám a snažím se holky odstrčit. Mám teď na každé ruce jednu, třetí naštěstí odběhla na záchod, tak mám o něco snazší únik. Holky mě nakonec se smíchem pouští a já utíkám k otevřeným dveřím. Těsně u nich mi ale skáče na záda ta třetí zátěž a já jsem nucena ohnout záda. "Mám tě!"
"Ale ne, parazit. Pomoc."
Udělám dva kroky a spatřím ve dveřích Matta a jeho tázavý a pobavený výraz. "Ahoj."
"Ahoj, Matte." Stáčím hlavu ke svému rameni. "Parazite, dolů. Šup," přikazuju své zátěži na zádech a trochu poskočím na místě. Drží se mě ale jako klíště.
"Kdo to je, Nicole?"
"To je můj kamarád. A potřebujeme něco probrat, takže slez, Vicky."
"Já nejsem Vicky!" ohradila se hned.
Zamračeně kouknu přes rameno na její křenící se obličej. "Jsi si jistá? Ještě před chvíli jsi určitě Vicky byla."
"Ne ne. Já jsem Lucy přece."
"A kdo se v tom má vyznat. Vždyť jste skoro stejný. Slez, běž zlechtat Alexe. Já za chvíli přijdu jo?" Vyklepu si jí ze zad a Lucy nakonec utíká za ostatními. Já s úlevou narovnám záda a rozpačitě se na Matta usměju. "My měli domluvený tréninkový rande, co?"
Matt se trochu zasmál. "Jo, to měli."
"Promiň, já blbá na to stihla zapomenout. Přijela nám rodinná návštěva, se kterou se tak často nevídáme a úplně mi to vypadlo z hlavy. Promiň. Myslíš, že to můžeme odložit na zítra?"
"Dobrá a v kolik?"
Na chvíli se zamyslím. "Třeba ve dvě odpoledne?"
Matt přikyvuje. "Fajn. Přijdu pro tebe. Nezapomeň," usmál se na mě.
"Nezapomenu, už ne. Slibuju. A i kdyby náhodou jo, tak s tebou půjdu."
"Dobře. Tak zítra ahoj," mávnul rukou a otočil se k odchodu.
"Ahoj." Zavírám dveře a pak se vracím zpátky nechat se dobrovolně zmučit. Večer odpadám do postele docela s vděkem a takřka hned usínám.
Další den odpoledne prchám z rodinných radovánek a mířím k jezeru, kde se máme s Mattem sejít. Už tam čeká a posledních pár kroků k němu dobíhám.
"Ahoj, Matte."
Otáčí se ke mně a usměje se. "Ahoj. Utekla jsi snadno?"
"Jo, ale musela jsem se vymluvit na to, že mám rande, protože mě hned nenapadala žádná pořádná výmluva, se kterou by mě propustili bez zbytečných řečí a dotazů. Teda ptát se asi budou dost, až přijdu, ale," s úsměvem pokrčím rameny, protože si v hlavě vybavím Jeffa a náš společně strávený den u něj doma, "nebudu jim muset zas tolik lhát vlastně." Pak mi dochází, že to asi vyznělo, jako bych si myslela, že naší schůzku s Mattem beru jako rande. Rychle se nadechuju a chrlím ze sebe vysvětlení: "Teda nechci říct, že-že my dva jakože máme teď rande, to jsem nemyslela, já-."
Matt se ale začíná smát dřív, než to stačím doříct a zvednutými dlaněmi mě zastavuje. "Jen klid, Nicole. Já to chápu. A asi bych ti měl něco říct."
"Jo? A-a co?"
"Budeme teď spolu trávit dost času, takže mi přijde fér, abys to věděla. Víš, jak jsem ti říkal, že mám víc schopností, než ostatní? Tak jedna z nich je i čtení myšlenek."
Na odpověď jen zaraženě vyvalím oči a v hlavě si začínám přemítat, na co jsem různě myslela v Mattovo přítomnosti. Snad ne na nic ponižujícího nebo… Sakra, ale tyhle myšlenky vlastně slyší taky! Měla bych přestat myslet, než se mi v hlavě uroní něco, co bych fakt nechtěla.
"Neboj. Všechny tvoje myšlenky neslyším. Pokouším se je před sebou uzavírat, protože vím, že to není moc příjemný, když víš, že ti někdo může vidět do hlavy. Ale všem se vždycky ubránit nemůžu. Naopak tě můžu naučit, jak si je můžeš chránit sama."
"Díky bohu. Doufala jsem, že něco takového teď řekneš. Už jsem se začínala bát, že se budu muset naučit přestat přemýšlet."
Matt se pobaveně usměje. "Neboj. Není to těžký. A nebude se ti to hodit jen na mě. Mozkovidů je teď nějak víc než dost."
Vyrazili jsme směrem do lesa a došli na jednu malou mýtinu. Matt mi znovu vysvětloval, co všechno mě bude učit a potom jsme začali se základními cviky sebeobrany. Úhyby a kryty před útoky pěstmi, různé chvaty a kopy. Zrovna zkoušíme obranný chvat proti útoku pěstí na obličej. Matt na mě pomalu útočí a já mám jeho ruku chytit a vykroutit mu ji za záda. Už potřetí se mi to daří a Matt souhlasně přikyvuje.
"Fajn. A teď to zkus rychle."
Přikývnu a připravuju se na útok. Jeho pěst ke mně míří o něco rychleji, já ji chytám, ale při té změně tempa najednou zmatkuju a nestíhám Mattovi ruku vykroutit včas, jak bych měla.
"Tak… to nevyšlo," komentuju svůj výkon a pouštím Mattovu ruku.
"To nic," usměje se na mě. "Zkus to znovu."
Stoupáme si zpátky naproti sobě a Matt znovu útočí. Chytám ho a kroutím mu ruku za záda.
"To bylo lepší. Ale moc síly jsi do toho nedala. Zkus trochu víc zabrat."
Nejistě k němu zvedám oči. "Jsi si jistý?"
Matt se pobaveně usměje a přikývne. "Jasně. Neboj se toho."
"No dobře."
Útočí, chytám jeho ruku a prudce s ní kroutím dozadu. Matt hned zasténá bolestí a já ho leknutím pouštím.
"Jsi v pohodě? Bylo to moc? Já jsem-." Zastavuje mě jeho smích a já se na něj nechápavě mračím.
"Dělám si srandu. Nebolelo to."
"Ty seš ale blbej!" uštědřuju mu ránu pěstí do ramene. "Víš, jak jsem se lekla?"
Znovu se zasměje. "Promiň. Tomu nešlo odolat."
Zakládám ruce v bok, ale lehkému zasmání se nakonec taky neubráním. "Jen počkej. To ti někdy oplatím. Ale jinak už to bylo lepší?"
"Mnohem," s úsměvem přikyvuje.
Trénujeme až do večera, kdy začíná být už docela zima. Po cestě domů si na to stěžuju a Matt mi vysvětluje, že za to může Ellathea.
Nevěřícně kroutím hlavou. "Jak něco takového vůbec může dopustit? To nechápu. Celý svět to sněžení v Austrálii řeší. Viděl jsi zprávy?"
"Koukám na ně každý den. Vědci ale nemají šanci tu záhadu vyluštit. A jestli Ellathea hodlá ten mrak držet přes celé léto, může to vyvolat paniku."
"Musí být asi hodně mocná, když něco takového dokáže, co?"
"To jo. Má zřejmě hodně schopností. Podobně jako já. A domníváme se, že schopnost ovládání počasí je přímo její specializace."
"A co to znamená?"
"Že ji může mít silnější než ostatní schopnosti. Zatím se nám představila dvakrát a to tornádem a potom sněhem. Ovládá počasí a zřejmě moc ráda."
Na chvíli s povzdechem utichnu a jen přemýšlím. "Lidé už teď mají strach. Nějaké tornádo na místě, kde normálně nebývají, to se dá ještě snést. Zaplní to na pár dnů zprávy, vědci mají něco na práci a pak se na to zapomene. Ale sníh a zima skoro po celé Austrálii v letním období? Už začínají vznikat další teorie o konci světa a lidi jsou kvůli tomu už tak pověrčiví, že se fakt začínají bát. Člověka zima v létě snadno přesvědčí."
Matt mlčky přikyvuje a jde vidět, jak nad něčím přemýšlí. "Myslím, že Tribunál nedopustí, aby dělala zimu po celé léto. Uvidíme, jak se rozhodnou, co se s tím bude dělat."
Po chvilce se blížíme k našemu domu a já Matta rukou o hruď zastavuju. "Počkej. Pro vlastní bezpečí."
Nechápavě se na mě mračí. "Cože?"
"Kdyby tě někdo od nás viděl z okna, pozval by tě na večeři a výslechu by ses nevyhnul. A to nechceš, věř mi."
Trochu se zasměje a chápavě pokývne hlavou. "Aha. Fajn, tak já to vezmu tudy," rukou ukáže na odbočku pár metrů za námi. "Nebudu to mít až o tolik daleko."
"Prima. Takže se uvidíme zase zítra ve stejnou dobu?"
"Jo. A na stejném místě."
"Dobře. Tak se zatím měj," usměju se na něj a krátce mávnu rukou.
"Ahoj," Matt mi úsměv opětuje a otáčí se k odchodu.
Já mířím domů a před zahradní brankou se na chvíli zarazím při pohledu do ulice, která míjí i Jeffův dům. Vytahuju z kapsy mobil a koukám, jestli od něj náhodou nenajdu zprávu. Pak vytáčím jeho číslo a přitom pokračuju v cestě k jeho domu. Nezvedá to. U něj doma se nikde nesvítí a ani mi nikdo nepřichází otevřít, když zvoním.
Tohle je vážně divný. Začínám mít strach, že se něco stalo. Ale třeba mohli s rodinou na víkend někam odjet a Jeff si jen zapomněl telefon doma. Možné to je a tak se rozhoduju, že ještě zkusím do pondělka počkat, jestli se ve škole objeví. Mohla bych se zeptat i Jeffova nejlepšího kamaráda Jakea, jestli o něm něco neví.
Vracím se domů a stejně se nemůžu zbavit toho blbého pocitu, že se něco stalo. Jakmile se ale dostávám domů, stíhá mě ten pocit velmi brzo opustit, protože se musím hned bránit třem párům zlověstných rukou.
 


Komentáře

1 Briella Briella | 17. února 2015 v 13:46 | Reagovat

Moc,moc super! Včera jsem sice neměla čas napsat komentář, ale musím ho napsat aspoň dnes. Teda, pěkná návštěva to se musí nechat. Hlavně trojčata. :D A ta situace s Dillonem?...nemůžu se dočkat další scény s ním a Nicole. A  navíc mi hlavou pořád bloudí otázky na to, co je s Jeffem (už jsem si vytvořila pár teoríí, tak mě moc zajímá, co s ním je). Moc se mi kapitola líbí, už se těším na čtvrtek...

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 17. února 2015 v 16:21 | Reagovat

[1]: Děkuji ^_^ Brrrrzy se dozvíš :3 :D Jaké máš teorie, to mě zajímá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama