10. Kapitola

12. února 2015 v 12:19 | Nancy |  Kapitoly

Matt


Čekám na Nicole před školou. Měla by právě skončit, tak snad jsme se někde neminuli. Popřípadě zajdu k ní domů, když už vím, kde bydlí. Dillon nám to včera na cestě ze sálů ukázal. Ten zrovna ze školy vychází a s batohem přes jedno rameno jde přímo ke mně, jakmile si mě všímá.
"Čekáš na Neriah?"
"Na Nicole. Chci si s ní znovu promluvit."
Dillon lehce pokývl hlavou a krátce se rozhlédl ke školním dveřím, ze kterých zrovna vyšel. Mlčky ho pozoruju a přemýšlím, jestli se ho mám zeptat na otázku, která mě zajímá už nějakou dobu. Nakonec neodolám. "Co jsi vůbec myslel tím, že Nicole není dobrá pro to, aby se stala Strážcem?"
"To je složitější. Ona… Mám jen obavy, aby jí to nezkazilo život, jaký teď má. Její rodina je skvělá. Tráví spolu většinu svého času a jsou všichni na sebe vzájemně hrozně fixovaní. Jestli Nicole začne trávit čas s náma a se svým tréninkem, její rodina si toho všimne a Nicole bude dost trápit, že jim bude muset lhát. A ona jim nikdy nelhala. Asi by ses na to měl připravit."
Lehce přikývnu hlavou a přemýšlivě se zamračím. "Jak dlouho jste spolu vlastně byli?"
"Skoro šest měsíců."
To mě docela udivuje vzhledem k tomu, jak Dillon o Nicole mluví. Chci tím říct, že by mi jinak přišlo, že spolu byli mnohem delší dobu. "A proč jste se vůbec rozešli?" ptám se opatrně.
Dillon mlčí a vypadá to, že se odpovědi asi už nedočkám. Pak se zhluboka nadechuje a sklápí zrak. "Byl jsem ještě u Řádu. Lathenie mi vyhrožovala, že jestli jí nedám košem, tak ji zabije."
Zaskočeně vytřeštím oči. Takovou odpověď jsem vážně nečekal. "Proboha proč?"

"Protože-," zarazí se, porozhlédne se kolem sebe a povzdychne si. "Podle ní, jsem začínal být slaboch. Že mě prej oslabovala láska. Přišlo jí, že jsem přestal plnit své úkoly s takovým nadsazením, jako dřív. Zřejmě se bála, že bych chtěl přejít ke Strážcům. Takže mi řekla, ať se s ní rozejdu, nebo ji najde a zabije před mýma očima."
"Takže mezi tebou a Nicole… to bylo vážný?"
Znovu chvíli mlčí a těká pohledem kamkoliv, jen aby se vyhnul mým očím. "Na tom už nesejde," pronáší polohlasem.
"Možná bys to s ní mohl dát zase dohromady," zkouším jen tak prohodit.
Dillon se nadechuje k odpovědi, ale dřív se zasekává pohledem na školních dveřích. Jsou otevřené a přidržuje je Jeff, aby Nicole mohla projít. Oba se smějí a ani nás prvně neregistrují, jak si všímají jen jeden druhého.
"Na to už je asi pozdě," řekl Dillon, otočil se a rychlou chůzí se vydává pryč. Chvíli se za ním dívám, ale pak se otáčím zpátky na Nicole. Už si mě všímá a já si zase všímám, jak jí při pohledu na mě mizí úsměv z tváře.
"Ahoj, Nicole. Mohl bych s tebou mluvit?"
Lehce kývne hlavou a otáčí se k Jeffovi. "Promiň, změna plánu. Potřebujeme s Mattem probrat něco důležitého. Uvidíme se kdyžtak později, jo?"
"Dobře. Tak zatím ahoj," usmál se na ní a nechal nás o samotě.
Nicole přistupuje ke mně a zhluboka se nadechuje. "Tak… Tady asi nezůstaneme, co?"
Pousměju se a zakroutím hlavou. "Pojď."
Vydáváme se ze školy ke kraji města k jezeru a cestou si zatím povídáme. Jakmile se dostáváme k jezeru, kde už nejsou žádní kolemjdoucí, Nicole po chvíli ticha s povzdechem skáče na téma, kvůli kterému tu jsme. "Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit."
Zastavujeme se na kraji jezera a oba hledíme na klidnou hladinu studené vody. "Já vím a nedivím se ti. Věř mi, že vím, jak se asi cítíš." Zvedá ke mně hlavu a úkosem se na mě mlčky podívá. Na chvíli jí oplatím pohled a trochu se pousměju. "Nejsem úplně nejnovější člen téhle organizace. Většina mých přátel tam už členy byla. Dokonce i moje mladší sestra mě předběhla. Ale na rozdíl ode mě se od nich hned neočekávalo nějaké vysoké postavení."
"Vysoké postavení?"
Přikyvuju. "Jsem teď jejich vůdce. Bylo mi to předurčeno věštbou." Převypravuju jí text věštby a koho se jaký řádek týkal. Ovšem Rochellinu smrt vynechávám, abych jí znovu nevyděsil a hlavně ani nevím, jak bych jí měl vysvětlit, že je Rochelle naživu.
Nicole mě mlčky poslouchá a sem tam se ptá na nějakou nejasnost, ale zdá se, že všechny nové informace už přijímá klidněji. Pak chvíli mlčí a já z jejích myšlenek slyším, jak se mě chce na něco zeptat. Ale nesnažím se jí to z hlavy vyčíst a její myšlenky před sebou uzavírám, protože mně samotnému nebylo příjemné, když mi někdo četl myšlenky bez mého vědomí či vůle.
"A co Dillon?" ptá se nakonec.
"Nebyl Vyvolený, ale je členem Organizace a nám ostatním rovnocenný."
Nicole se tiše zhluboka nadechuje a obepíná si ruce kolem svého těla. Nic na to ale neříká a já se rozhoduju, že se jí na něj nebudu vyptávat a ani jí nebudu říkat, že původně patřil k Řádu. Pak se znovu nadechuje k řeči: "Takže i on má nějaké nadpřirozené schopnosti." To nebyla otázka, jen prosté ujištění.
Souhlasně přikyvuju. "To má."
"A jaké?"
"Má velkou sílu. Dokáže uzvednout břemena, která normální lidé ani nepozvednou," s těmito slovy ke mně Nicole otáčí překvapený pohled a díky jejím vykuleným očím si až teď všímám jejich šedomodré barvy. "A dokáže se přemístit z místa na jiné. Ale tahle schopnost mu byla přidělena darem. Svou druhou schopnost zatím neobjevil."
Nicole na mě stále překvapeně kouká. "Takže to byla-," umlká uprostřed věty a hlavou se jí začnou honit vzpomínky. "Jednou mě zvedl ze země tak lehce a rychle. Za pas a jen jednou rukou. Vymlouval se na to, že vážím třicet kilo i s postelí. A když mi pomáhal stěhovat pokoj, přemístil dvě skříně a postel a ani se nezadýchal, zatímco já se stolem a křeslem byla rudá jak rak," pousmála se a ještě chvíli brouzdala ve svých vzpomínkách. "Bylo toho mnohem víc. Já prostě myslela, že posiluje a on jen používal svou schopnost," dodala tiše. Pak se zamračila. "A co je teda ta moje schopnost?" zeptala se a zvedla svou zahojenou dlaň.
"Už jsme o ní mluvili. Buď jsi samo léčitelka se zvláštním způsobem léčení, anebo elastička."
Znovu na mě poulí oči. "E-elastička? Proboha, co to znamená?"
"Znamená to, že můžeš své tělo natahovat do libovolných rozměrů. A pravděpodobně i stahovat."
"Jak to ale souvisí s tím, že se mi zahojila ruka?"
Skláním zrak k její pozdvižené dlani a jemně jí beru do svých. "Jelikož je tvá schopnost tělesná, struktura tvého těla se změnila, aby se mohla přizpůsobit tvé schopnosti a vůli schopnost používat. Když se člověk poraní, jeho tělo automaticky reaguje. Pomalu se začíná regenerovat, místo krve se na zranění objeví strup, rána se zacelí a zůstane po ní jizva. Tvé tělo s tvou schopností už dokáže reagovat jinak a reaguje tak, jak jsi mohla vidět. Tvá kůže je teď mnohem pružnější a co je pružné, to se vrací do své původní podoby."
Nicole zaujatě poslouchá a kouká při tom na svou dlaň. "A co kdyby to bylo nějaké vážnější zranění?"
Krčím rameny. "To nevím. Doufejme, že to ani nikdy nebude třeba zkoumat," pousměju se a Nicole se taky lehce pohnou koutky. "Jak mám ale přimět třeba svou ruku, aby se natáhla?"
"Chce to jen cvik. Tvým učitelem budu já a budu tě trénovat, jak svou schopnost ovládat a taky tě budu učit se bránit a jak bojovat se zbraněmi."
"Se zbraněmi? A jakými?"
"S mečem, dýkou, kordem… Můžeme zkusit i střelbu z luku."
Lehce se usmála. "To mě vždycky lákalo si vyzkoušet, jak se vlastně s těmi zbraněmi zacházelo."
"A určitě se to i dobře naučíš," taky se usměju. Konečně to vypadá, že tohle všechno, co jsem jí právě řekl, začíná pomalu přijímat.
"A co máš vůbec ty za schopnosti?"
"No," oddychnu si, "mám jich víc než ostatní. Mnohem víc."
"Jak to?"
"Já jsem totiž nesmrtelný. A všichni nesmrtelní mají velkou moc, se kterou můžou dokázat ohromné věci."
Znovu na mě třeští oči. "Nesmrtelný? To jako…"
"To jako že nemůžu umřít přirozenou smrtí. Nikdy nezestárnu a zabít by mě mohl jen jiný nesmrtelný."
Nicole prudce vydechne, jako by na moment zapomněla dýchat a zadívá se zpátky na jezero. "Tak tohle je fakt drsný. Ty vole… Ještě před dvěma minutama jsem si začínala být jistá, že mě už nemůže nic překvapit. Ale tohle… Takže za padesát let ze mě bude babička a ty budeš vypadat furt takhle?"
"Ta představa mi nedělá úplně dobře, ale jo. Asi to tak bude."
"Ale co Neriah?" zeptá se hned skoro vyděšeně.
Těší mě, že s tímhle ji i sebe můžu uklidnit. "Neriah je už taky nesmrtelná. Ale v jejím případě do toho zapadá jen to, že nikdy nezestárne a nezemře přirozenou smrtí. Žádné schopnosti navíc nemá. Tu nesmrtelnost jsem jí totiž dal já."
"To takhle můžeš někomu darovat nesmrtelnost?"
"Ne to ne. Tu možnost jsem měl jen jednou a patřila mé spřízněné duši. A tou Neriah je."
Nicole se na tváři opět objevuje úsměv. "A to víš jistě, že jí je?"
S úsměvem přikývnu. "To vím."
"Páni, to je romantický," zazubila se a s trochu zasněným výrazem se podívala před sebe. "To vás čeká asi dlouhý společný život co?"
"Očividně. Ale moc na to myslet nechci. Chci říct, Neriah se mnou zůstane a jsem za to rád, ale ztratím zase ostatní přátelé. Pak možná přijdou noví, ale dřív nebo později pak taky odejdou." Nicole ke mně zvedá soucitný výraz a mlčky si mě prohlíží. Kouknu na ni, chvíli jí hledím do očí a pak se lehce pousměju. "Ale to je ještě daleko. Není třeba nad tím přemýšlet. Máme teď na práci důležitější věci. Třeba tebe," otáčím se k ní čelem a položím jí ruce na ramena. "Tak co, Nicole. Chceš si to ještě všechno nechat v klidu projít hlavou? Nebo můžeme začít s tréninkem?"
Přemýšlivě se kouše do rtu a na chvíli uhýbá pohledem. Pak se zhluboka nadechuje a s výdechem přikývne. "Tak jo. Můžeme začít."
 


Komentáře

1 Briella Briella | 13. února 2015 v 18:30 | Reagovat

Wow, moc,moc se mi to líbí. Konečně vím, co se zhruba dělo mezi Dilonem a Nicole a jsem z toho děsně nadšená. Byla bych si kapitolku přečetla včera, ale bohužel jsem neměla čas, ale jsem strašně ráda, že budeš kapitolky přidávat tak rychle, protože jsem vášnivá čtenářka, která ale bohužel není trpělivá. Postava Dillona a Matta (a co kecám, všechny postavy) se mi v tvém podání líbí. Už se nemůžu dočkat Pondělka :DD.

P.S.: já v psaní povídek a ani v psaní komentářů nejsem vůbec dobrá, tak doufám že potěším:D

P.P.S. nechápu, že se tady neobjevili další čtenáři/ fanoušci, protože je to úžasné...

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 13. února 2015 v 21:10 | Reagovat

[1]: Hihi :D Mnohem víc detailů ohledně jejich vztahu se ještě dozvíš ve 14. kapitole ;) To je teprv zajímavý :D
Hele, jsi už druhá, co mi píše, že by klidně ocenila jednu kapitolu denně, nebo rovnou všechny naráz, ať nemusí tak napínavě dlouho čekat :D Ještě pár takových a fakt se asi rozjedu :D Mně slovo fanouška hrozně povzbudí a namotivuje, takže já bych neměla srdce vám odporovat, když vidím, jak se vám to líbí :D Ale já jsem si stejně slíbila, že až se bude knížka už vyrábět v knihařství, budu sem přidávat jednu kapitolu denně :)

P.S.: S povídkama to nemůžu posoudit, ale v komentářích jsi skvělá :D Potěšila ^_^

P.P.S.: Moc děkuju :) Já jsem si říkala, že bych se to měla pokusit probagovat nějak víc, na nějaký FB stránky s knížkama apod. Asi to spáchám :D

3 Briella Briella | 13. února 2015 v 21:19 | Reagovat

Není zač :D Jsem moc ráda , že jsem potěšila a chci jen říct, že mě nevadí si počkat na další kapitolu, protože se to vyplatí a mám pak radost dvojnásobnou. Je fajn že sem povídky přidáváš pravidelně, takže vím kdy se mám jít sem kouknout ( i když přiznám, že denně sem chodím min. 5x) Nemůžu se už dočkat na tu 14. kapitolku, teď si mě teda navnadila :) . Snad budu motivovat i dál :DD

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 13. února 2015 v 21:22 | Reagovat

[3]: Dobrá, to jsem ráda, zatím tak setrvám :D
Hahahááá, já se stejně těším, až sem přidám další kapitoly, kdy se to začne fakt rozjíždět a jsem zvědavá, co na to budete říkat :D I kvůli tomu bych klidně začala přidávat kapitoly denně :D

5 Briella Briella | 13. února 2015 v 21:30 | Reagovat

Tak to jsme dvě. :DDD Rozhodně se mnou počítej, že budu poctivě přidávat komenty k novým kapitolám. To bych si nenechala ujít.

6 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 13. února 2015 v 21:37 | Reagovat

Jooooo :3 ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama