5. Kapitola

26. ledna 2015 v 19:54 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


Tak tenhle zvuk přímo nesnáším.
S mručením se otáčím na posteli na bok a vypínám budík. Hlavu pak nořím zpátky do polštáře, ale hlasité kroky a prudké otevření dveří mě nutí hlavu zase zvednout.
"Vstáváme, ségra!" zanotoval Alex hlasitě a k tomu mě praštil svým polštářem do hlavy. Moje ještě neprobuzené svaly tuhle ránu neudržely a hlava mi zase bezvládně padla na postel. Naštvaně něco zakleju, nadzvedávám se a chystám se Alexe kopnout do stehna, ale je rychlejší a stačí se uhnout.
"Vypadni z mýho pokoje, ty otravo jeden mrňavej!"
Alex se jen spokojeně směje a utíká z pokoje pryč. Já se s povzdechem zvedám z postele a cestou na záchod se snažím probudit. V koupelně si potom proplachuju obličej studenou vodou, a když se při jeho sušení koukám do svého odrazu v zrcadle, pohled mi padne na mou ruku. Obracím dlaň k sobě a prohlížím si místo, kde jsem se včera pořezala. Po řezné ráně není ani památky, jediné, co může svědčit o nějakém zranění, je modřina, která se mi na dlani přes noc utvořila. Lehce ji promačkávám a přitom se malinko zašklebím bolestí.
Co to mělo včera znamenat? Co se mi to sakra stalo? Ani si nechci představit, kolik lidí ve škole už o tom slyšelo. Kolik má ta událost verzí a taky kolik přezdívek už padlo na mou hlavu. Při těchto myšlenkách se mi ani nechce do školy. Ještě můžu doufat, že jsem jen zrovna dost pesimistická a tolik se to nerozkřiklo.
Zavrtím hlavou, vracím se do pokoje a dělám ze sebe člověka. Pak sbíhám po schodech dolů do kuchyně, kde už na mě čekají čerstvé maminčiny tousty. Alex už tu sedí a láduje se.

"Ahoj, mami," zdravím ji a přicházím zezadu k Alexovi. Chytám ho paží kolem krku a druhou rukou mu několikrát dloubu do žeber. Moc dobře vím, jak je lechtivý. "Co to jako mělo znamenat to probuzení?"
Alex sebou začíná hned cukat a snaží se mi vymanit ze sevření, ale držím ho pevně. K tomu začíná kašlat, protože mu zřejmě zaskočil kousek toustu. Pouštím ho, sedám si vedle něj ke svému talíři a on stále ještě kašle, tak mu daruju pořádnou herdu do zad. "Žiješ?" ptám se ho s úšklebkem.
"Potvoro," zamumlal s dlaní na hrdle a se slzami v očích, ale zároveň se lehce zasmál. "Co tvoje tvář?" zazubil se a máčknul mi prstem na lícní kost. Až teď si uvědomuju, že kromě dlaně mám modřinu i pod okem od včerejšího tělocviku, kdy mě Lindsey praštila loktem. O tom jsem se Alexovi včera neplánovaně zmínila a má z toho samozřejmě srandu, ale o divném skoro zahojení mé ruky, nebo co to bylo, jsem mu radši neříkala. Ale stejně se to asi brzy doví od někoho ze školy. Už si pomalu chystám i výmluvy, které mu na to odpovím. Ale třeba se to k němu nedonese. Alex chodí o dva ročníky níž, tak by se už jakákoliv verze té příhody k jejich kategorii nemusela ani dostat. Doufám.
"Au!" Uhýbám hlavou do strany od jeho ruky a zamračeně si zlehka promačkávám lícní kost. "No co by, bolí to."
Alex s pobaveným úšklebkem zakroutil hlavou a zapil poslední sousto toustu čajem. "Tak já jdu." Zvedá se ze židle a hází si školní batoh přes jedno rameno.
"Tak brzo?" divím se při pohledu na hodiny. "Ty nejedeš dneska autobusem?"
"Ne, jdeme s Calebem pěšky, chceme se ještě cestou někde stavit. Tak ahoj, mami."
"No počkej, nezapomněl jsi na něco?" zvolala mamka a prstem si poklepala na tvář na znamení, že od něj chce pusu na rozloučenou.
Alex se jen zašklebil a ucouvl. "Ježiš mami, vždyť už nejsem malej."
"Tak to teda pěkně kecáš," skáču mu hned s uchechtnutím do řeči. "Prcek jsi. A budeš jím dokonce života."
"Jen počkej, až tě přerostu, ty-. Né, mami, nech mě," žadoní Alex, zatímco obchází stůl dokola, aby unikl před máminými našpulenými rty.
"Jen malou hubičku," škádlí ho mamka.
"Né, já nechci. No taaak!"
Jakmile obchází kolem mě, rychle ho chytám, zvedám se a pevně Alexe držím kolem paží. Alex začíná volat o pomoc a kroutí hlavou ze strany na stranu, aby mu mamka nemohla pusu dát, ale ona ho chytá oběma dlaněmi za tváře a připlácne si jeho rty na své. Začínám se hrozně smát a stejně tak mamka, za to Alex se hned vymaňuje z mého sevření a s mumláním si otírá pusu rukávem. "Šmarijá, ženský!" prohlásil s úšklebkem a dal se na útěk ke vchodovým dveřím. Ještě stačím slyšet, jak říká něco tátovi na chodbě: "Tati, nechoď tam! Je tam holčičí, líbací invaze," zahrozil a zavřel za sebou dveře.
Táta po chvíli vchází do kuchyně a pobaveně se usmívá. "Cože to?"
"Nechtěl se pořádně rozloučit," zazubila se mamka a nandala mu na talíř pár toustů.
Já si sedám zpátky ke svému talíři a dávám se znovu do jídla. Táta, jako každé ráno, při snídani čte noviny a teď předčítá nadpis jednoho článku nahlas: "Stále se vyšetřuje případ záhadného krysího útoku. No to bych se sakra divil, kdyby tohle vyšetřili rychle. Jak jsou na tom tvoje nožky?" ptá se mě.
Usměju se a vyhrnu si jednu nohavici kalhot nad koleno. "Dobře jsou na tom. Nezůstala ani jizvič-." Přestávám mluvit, když mi najednou dochází, že to zmizení jizev na mých nohách, mohlo souviset se stejnou záhadou, jako to s tou mojí rukou.
Ani si neuvědomuju, že mlčím podezřele dlouho, tak táta trošku zamračeně naklání hlavu na stranu. "Co je, Nicole?"
"Ale… ale nic. To nic," kroutím hlavou a pokouším se znovu o úsměv mezitím, co nohavici stahuju zpátky dolů. "Jen jsem si uvědomila, že ještě nemám sbalený věci do školy a za chvíli už jedu. Půjdu si je zabalit." Zvedám se a mířím nahoru do pokoje. Tam nevědomky pomalu přecházím z místa na místo a pak zamyšleně sedám na postel. Znovu si vyhrnuju nohavici kalhot nahoru a prohlížím si svou kůži, jako bych hledala jakoukoliv malou jizvičku.
Nic. Ani škrábanec. Následně mi padá zrak na dlaň se světlomodrou modřinou. Ani tam jizva není.
Pokládám ruku na koleno a zase přemýšlím, co tohle může znamenat a co se to se mnou děje. Přemýšlení trvá asi déle, než jsem plánovala, protože z něj mě teprve vytrhává troubení školního autobusu.
"Sakra!" zasyčím, hledám svůj batoh a rychle sbíhám schody dolů. "Tak ahoj," volám na rodiče do kuchyně a mířím svižným krokem k autobusu. Jakmile do něj nastupuju, několik lidí se přestává bavit a divnými pohledy si mě poměřují.
No super! Tak se to přece jen rozkřiklo.
S povzdechem sklápím hlavu a procházím uličkou dál. Autobus se rozjíždí, ale tak prudce, že ztrácím rovnováhu a padám na zem. Po autobusu se rozléhá hlasitý smích a mně se do tváří hned hrne krev. Normálně bych se zvedla a něco jim řekla, ale v téhle situaci a s tím vědomím, že zřejmě všichni vědí, co divného a nepřirozeného se mi včera stalo, se zmůžu leda tak na: "Asi nikdy jste neviděli člověka spadnout, co?" Krátce si ze země některé lidi měřím pohledem, ale pak hlavu sklápím znovu k zemi. Ani nemám chuť se zvedat, aby mi všichni viděli do tváře.
"Jsi v pořádku?" ozývá se najednou nějaký klučičí hlas nade mnou a já k němu zvedám hlavu. Chytám se za nabídnutou ruku a vstávám na nohy. Nevím, jak se tenhle kluk jmenuje, ale znám ho od vidění ze školy a vlastně se kamarádí s Dillonem. Ten tu sedí taky, ale jeho pohledu se radši vyhýbám.
"Jak se to vezme," zamumlala jsem a oprášila si přitom mikinu. "Díky. Aspoň někdo nemá potřebu se mi smát nebo mě pomlouvat."
Ohlížím se po nějakém volném místě nebo po někom, kdo mě vedle sebe nechá sedět. Vtom se hned ale nabízí můj pomocník: "Jestli chceš, můžeš si sednout vedle mě." Ukazuje na volnou sedačku opodál a vede mě k ní.
"Tak fajn, díky. Čteš mi myšlenky nebo tak?" uchechtnu se a sedám si k němu. On se na mou poznámku jen pobaveně usměje a podává mi ruku. "Jsem Matt."
Stisknu ji. "Nicole."
"Philipsová, já vím," usmál se na mě.
Chvíli mě zaráží, že zná i moje příjmení, ale pak mi to dochází. "Tak tys to už taky slyšel?" povzdychnu si. "Jo, to jsem já ta divná Nicole Philipsová."
Matt se ale nechápavě mračí. "O čem to mluvíš?"
Taky se zamračím a vteřinu si ho prohlížím. "Takže… neslyšel?"
"A co jsem měl slyšet, Nicole?" teď se pro změnu pobaveně pousmál.
"Nic, vůbec nic. Dobře, žes to neslyšel, a když se ti o mě někdo bude snažit něco namluvit, tak ho neposlouchej. Díky," vychrlím ze sebe rychle a následně si trochu oddychnu.
Matt s úsměvem přikyvuje. "Fajn, beru na vědomí."
"No a jak to že znáš teda moje příjmení?"
"Neriah se o tobě párkrát zmínila."
"Neriah?" V tu chvíli mi už dochází ten správný důvod, proč zná moje příjmení a radostně ho plácám dlaní do ramene. Tohle je přítel Neriah - holky, která mi pomáhala odhánět krysy z mých nohou a se kterou jsem se potom začala kamarádit. "Jo tak ty jsi tenhle Matt! To ona se mi o tobě taky už zmínila," zazubím se na něj a on s lehkým smíchem přikyvuje.
"Jo, já vím. Chtěla mi tě zrovna dneska představit."
"Tak to jsme jí trošku předběhli, ale zlobit se určitě nebude co?"
Matt s úsměvem zakroutil hlavou. "Žádný velký překvapení k tomu nechystala, pokud vím."
Pobaveně a zároveň vděčně se usměju. Aspoň že začátek tohoto dne, kdy má reputace ve škole klesne k bodu mrazu, nezačíná tak špatně. Matt o tom, co se mi stalo, ještě očividně neslyšel, ale i tak doufám, že se ke mně neotočí zády, až se to dozví. Už teď nějak cítím, že budu brzo potřebovat od někoho aspoň malou podporu, abych se necítila jako největší zavrženec v dějinách naší školy a v hlavě už si tak přemítám, kdo by mohl být tak ochotný. Pomalu se ohlédnu po autobuse a zkoumám známé tváře, jestli se i tady někdo neobjeví. Pár lidí se mému pohledu vyhýbá, jiní na mě naopak nechápavě koukají, jako by mi němě říkali, jak se vůbec opovažuju na ně pohlédnout a další mě naprosto ignorují. Pak můj pohled sklouzne do známých zelených očí, které mě už pár vteřin pozorují. Na chvíli se u nich zastavím a váhavě je zkoumám. Jak je na tom asi Dillon? Už to taky slyšel? Proto na mě tak kouká? Ani si nedokážu představit, že bych u něj dokázala najít podporu po tom všem a navíc jsme spolu už hodně dlouho nemluvili.
Párkrát zamrkám a zlehka zavrtím hlavou, abych zahnala vzpomínky, které se mi derou do hlavy. Odvracím od Dillona pohled a opírám se zpátky do sedačky vedle Matta, který znovu začíná mluvit: "Prej jsi byla v nemocnici kvůli těm krysám. Bylo to moc vážný?"
"Jen zezačátku. Měla jsem hodně pokousaný nohy a několik ran mi museli zašívat. Ale pak se mi ty rány začaly hojit docela rychle, až se nad tím i doktoři divili," krčím rameny a chvíli váhám, jestli mám pokračovat až k tomu, že mi i přes všechny předpoklady na noze nezůstala ani jedna jizva. Měla jsem z toho radost, dokud jsem si neuvědomila tu souvislost mezi tím a mou zahojenou rukou. Začíná mě to děsit čím dál tím víc.
"Tak to je dobře ne?" pousmál se a já váhavě přikyvuju, nijak jinak to ale nekomentuju. "Děje se něco, Nicole?" zeptal se.
Malinkou chvíli mlčím a zhluboka se nadechuju. "Ne nic, jen…" Najednou mám chuť se někomu vyzpovídat, říct mu všechny mé obavy a otázky, ale Matt asi nebude ten nejvhodnější. Sotva se známe a nechci ho tímhle zatěžovat.
Naklání hlavu na stranu a trpělivě vyčkává, až něco řeknu, ale já kroutím hlavou a lehce se pousměju. "Nic, promiň. Jen jsem se nad něčím trochu zamyslela."
Matt chápavě přikývne a dál se mě na nic nevyptává. Ani už nemáme moc času na další povídání, protože autobus zrovna zastavuje u školy a všichni, včetně nás, se zvedají a vystupují. Neriah na nás čeká před školní bránou a vesele se na nás usmívá. "Ahoj," zdraví nás oba. "Tak už jste se stihli seznámit sami, koukám."
"Jo, i když úplně náhodou," usměju se na ní. "Zachránil mě."
Matt k ní přichází, vine jí ruku kolem pasu a dává jí s úsměvem pusu na přivítanou. Jak je oba takhle vidím, nemůžu se ubránit úsměvu. Strašně jim to spolu sluší. To je snad jeden z nejhezčích párů, co jsem viděla.
"Zachránil?" ptá se Neriah s pozvednutým obočím.
"Trochu přehání," podotknul s úsměvem. "Jen jsem jí pomohl na nohy, když spadla."
O něčem si dál povídají a já se znovu ohlížím kolem sebe. Cítím na sobě pohledy snad ze všech stran a jako bych i slyšela šeptání skupinek lidí, jejichž tématem nemůže být nic jiného než včerejší zvláštní událost, kdy si Nicole Philipsová zranila dlaň, která se jí hned nepřirozeným, divným a hnusným způsobem zacelila zpátky.
"Hele, támhle je." Slyším odněkud a já automaticky otáčím hlavu za hlasem. Patří Lindsey, která stojí pár metrů ode mě se čtyřmi svými kamarádkami a všechny na mě hned stáčí své pohledy a něco si mezi sebou špitají.
Tohle vážně dlouho nevydržím a to je teprve začátek. Na nic takového si zvykat nechci. Otáčím se zpátky k Neriah s Mattem, kteří se trochu zamračeně ohlížejí ke stejné skupince jako já, a pak se podívají na mě.
"Co se děje, Nicole?" ptá se mě Neriah starostlivě.
Kroutím hlavou a dávám se pomalu na ústup. "Popovídáme si jindy, jo? Já… já už pomalu půjdu. Promiňte." Rychle se otáčím a mířím svižným krokem ke škole. Snažím se neohlížet do stran, abych neviděla, kolik lidí na mě zrovna kouká, ačkoliv ty pohledy stále cítím.
"Hej Nicole," volá na mě Lindsey a slyším i její kroky, jak se ke mně přibližuje. Já nezastavuju, ani se za ní neohlížím a jdu dál ke škole. Ona ke mně ale stále mluví. "Nicole, hej mluvím s tebou. Nebo už jsi snad začala slyšet na jméno Zrůdička?" prohlásila a dala si velmi záležet, aby to slyšelo co nejvíc lidí na dvoře. Několik z nich se tiše vysmívá, jiní si jen přestali povídat a pozorují nás.
Prudce se zastavuju. Jo tak Zrůdička? No tak už mám přece jenom přezdívku. Výborně, opravdu. Štve mě, že mé předpovídání se zatím plní.
"No jo, fakt že slyší," Lindsey se krátce zasměje a její kamarádky se k ní přidávají.
Pomalu se k ní otáčím a propaluju jí naštvaným pohledem. "Dej mi pokoj laskavě," procedím a chystám se pokračovat v chůzi, ale Lindsey očividně ještě neskončila.
"Slyšela jsem, že ses doma zkoušela pořezat ještě víckrát, aby ses přesvědčila, že seš fakt divná."
"O čem to sakra meleš?"
"O tom, že by ti radši nikdo neměl dávat do rukou nic ostrýho, aby ses nepořezala a neděsila okolí kolem sebe."
Naštvaně semknu rty a přitom se porozhlédnu po dvoře na lidi kolem. To mi vážně nikdo nepomůže? Všichni si tohle o mně myslí? Pohled mi padne zase na Matta s Neriah, kteří situaci sledovali z povzdálí a teď se asi rozhodli se mě zastat, protože už míří sem, ale dřív se zpoza mých zad ozývá někdo jiný: "Dej si pohov, Lindsey, a radši sklapni." Je to Jeff Thompson. Kluk ze stejného ročníku, chodíme spolu na většinu hodin. Před pár týdny mi jedna spolužačka řekla, že se jí zdá, že Jeff si na mě myslí. A taky jak jednou v jídelně stála před ním a jeho kamarády ve frontě a skoro celou dobu na mě koukal a Jake - jeho nejlepší kamarád - se ho ptal, jestli už se mnou mluvil. Prvně jsem jí to moc nevěřila, ale pak jsem si sama začala všímat, jak se na mě vždycky mile usmíval, když jsme se potkali a zdravili a já si musela přiznat, že se mi taky docela líbí. Zatím se mnou ale nijak víc nemluvil. Jsem mu teď ale strašně vděčná, že se mě zastal, i když mě to trochu překvapilo, jak jsem pomalu ani v záchranu už nevěřila.
Lindsey se zatvářila dost zaraženě, jakmile ho spatřila a párkrát jako by nervózně zamrkala. Polkla a nabrala nový dech. "Ale prosím tě. Snad nestojíš na její straně," zkusila se zatvářit výsměšně, ale moc se jí to nepovedlo. Pozorně jí sleduju a snažím se přijít na to, proč se najednou chová tak nejistě. V tom, že se mě jeden člověk ze sta zastal, to asi nebude.
"Jo, stojím. Ona aspoň není tak ubohá, což se o tobě říct nedá."
Lindsey najednou vytřeštila oči, přešlápla z nohy na nohu a zase zpátky a uraženě otevřela pusu, ze které dobrých pár vteřin nevycházel snad žádný vzduch, natož slova. Pak konečně nevěřícně zalapala po dechu. "Už je mi to jasný. Jsi do ní zabouchlej co?" pohrdavě se uchechtla a založila ruce v bok. "Jo, vy budete určitě dokonalý pár. Slaboch a zrůdička, jak rozkošné."
"Žárlíš snad?" podotknul Jeff sebejistě.
Lindsey najednou začíná rudnout jako rak a mně už to dochází. Ona vážně žárlí. A na mě! O koho jiného by Lindsey měla zájem, než o hezkého sportovce? "Jasně že ne!" odsekla hned, ale myslím, že to jí tady nikdo nežere.
"Jo, to určitě," uchechtla jsem se.
Lindsey na mě vrhla nasupený pohled. "Ty sklapni!"
"Ne, ty sklapni, Lindsey!" Popošla jsem o pár kroků blíž a stoupla si tak vedle Jeffa. "Ponižuješ tady jenom sama sebe a mně je úplně jedno, co si zrovna ty o mně myslíš a jaké falešné pomluvy všem po škole roznášíš!"
"Všechno ale nejsou pomluvy, že Nicole?" pronesla sebejistě s lehkým výsměchem. "Nebyla jsem jediná, kdo viděl, co ta tvoje ruka udělala. Ty sama jsi zírala, jaká zrůda se z tebe vyklubala."
Zvoní a většina lidí si bere batohy a odchází do školy. My stále stojíme na místě a já se semknutými rty propaluju Lindsey pohledem, ale mlčím, protože jí na tohle ani nemám co namítnout.
"To nebyly žádný halucinace nebo něco, viď?" dodala ještě a jízlivě se pousmála.
Naštěstí se znovu ozývá Jeff. "Nech jí už na pokoji, Lindsey." Bere mě kolem ramen a vede ke škole. Mlčky se jím nechám vést a koukám přitom jen pod své nohy.
Jakmile procházíme chodbou, s povzdechem pozvednu hlavu. "Neměl jsi to dělat."
"Co tím myslíš?" zamračil se trochu nechápavě.
"Neměl ses mě zastávat. Teď budou pomlouvat i tebe."
Jeff se ale bezstarostně pousmál a zakroutil hlavou. "To je mi ukradený. Stejně jako je mi ukradený, co o tobě všichni říkají."
Pomalu se zastavuju a on si stoupá naproti mně. Chvíli na něj koukám. "Slyšel jsi o tom?"
Lehce pokývnul hlavou a pak s ní zakroutil. "Ale nevěřím tomu. Zní to dost-," na chvíli se zastavil a přemýšlel nad správným slovem. Já ho ale nenechávám to domyslet a zvedám ruku dlaní vzhůru na úroveň svého pasu.
"Nevím, co všechno jsi slyšel, ale… Ta podstatná část byla asi pravdivá."
Jeff se znovu zamračil a vzal jemně do rukou mou dlaň. Prohlíží si světle modrou modřinu a pak zvedá oči zpátky ke mně. "Takže…"
"Já nevím, co to bylo, co to mělo znamenat nebo jestli se se mnou něco děje," krčím bezradně rameny a trochu smutně si povzdychnu. "Ale ať to bylo cokoliv, tak to je pravda," hlesla jsem a sklopila hlavu. Jen teď doufám, že se Jeff se mnou nepřestane bavit a nepřidá se radši k Lindsey.
Jeff mou dlaň zavírá do svých a s pousmáním se na mě zahledí. "Ať to bylo cokoliv, rozhodně nejsi zrůda."
Zvednu k němu oči a taky se pousměju. "Ale za to ty jsi sebevrah, že se mě zastáváš," zavtipkovala jsem.
Jeff se zasmál a já se nemůžu ubránit v prohlédnutí si jeho úsměvu - jeho fakt krásného úsměvu. I jeho hnědé oči se mi líbí a vlastně se nemůžu divit, že o něj Lindsey stojí - možná bych teď měla říct: stála. Je vysoký a pohledný a co vím, tak rád sportuje, o čemž může svědčit jeho docela vypracovaná postava. Má tmavě čokoládové husté a kratší vlasy a zřejmě se ani nemusí nikdy snažit si je sčesat gelem nebo tužidlem do nějakého účesu jako jiní kluci, protože jednotlivé prameny vlasů mu samy lehce postávají do různých stran. A vážně se mi to líbí. Jeff si teď pořád s lehkým smíchem krátce projíždí vlasy rukou, čímž je mění zase do trochu jiného účesu, a zpětně si tím tak vybavuju, jak jsem tenhle jeho klasický pohyb viděla už několikrát. Vsadím se, že si tenhle svůj zvyk už ani neuvědomuje. Jo taky by se mi líbilo jen takovýmhle krátkým pohybem ruky vytvořit tak hezký účes.
"Oni si dřív nebo později dají pokoj, neboj," řekl a krátce mě povzbudivě pohladil po paži. A ten dotyk mě zvláštním způsobem uklidňuje.
Lehce pokývnu hlavou. "Budu ti věřit. Díky, Jeffe," usměju se na něj a on mi úsměv opětuje.
"Nemáš za co děkovat. Zatím ahoj."
"Ahoj."
Otáčí se, odchází a já se za ním nějakou chvíli ještě dívám. Na tváři mám pořád úsměv a Jeff, který se za mnou ještě krátce ohlédnul, se taky nepřestal usmívat. Zamávám mu a pak se taky otáčím. V tu chvíli v chodbě kousek dál ode mě spatřím Dillona. Stojí tam. Asi mě a Jeffa pozoroval, ale jakmile se naše oči setkají, uhne s nimi a zachází do třídy. Malý okamžik zaraženě stojím a koukám na dveře, do kterých zašel. Až zvonění ohlašující začátek hodiny mi připomíná, že bych se urychleně měla přesunout do třídy.
 


Komentáře

1 Adam Adam | 27. ledna 2015 v 17:18 | Reagovat

Ahoj! Tvá kniha mě naprosto fascinuje a to nejsem nejmladší čtenář, který čte první knihu. Chci jen říct, že to je stejně dobré jako předchozí části a příběh mě zcela pohltil. Pořád doufám že toho nahodíš více, abych se mohl začíst pořádně. Chápu tvé obavy o odcizení, ale stejně, nedá se to vydržet! :-D

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 27. ledna 2015 v 17:34 | Reagovat

[1]: Oh páni :D ani nevíš jak moc mě to těší, děkuju :) Pokouším se nezapomínat sem dávat aspoň jednu kapitolu týdně, ale co jsem si tak propočítala, neuškodily by ani dvě kapitoly týdně :D Takže 6. kapitola sem ještě do pátka určitě připluje ;)

3 Adam Adam | 27. ledna 2015 v 20:52 | Reagovat

[2]: Strašně mě kdysi štvalo, že to skončilo takhle a jsem fakt rád že ses do toho pustila :-) Jinak Ti přeji hodně štěstí u maturity!! Ať to zvládneš. Budu tady koukat každý den.. Moc se mi líbí nová postava a asi si myslím, že bych i odhadl, které části jsou s Tebou spojené. Moc se těším až se to Nicole o sobě dozví:)

4 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 27. ledna 2015 v 21:10 | Reagovat

[3]: Děkuju moc, to vážně potěší :))
A sakra, odhalení! :D Veškeré podobnosti autorky a postav jsou samozřejmě zcela "náhodné" :D

5 Ada Ada | 27. ledna 2015 v 21:45 | Reagovat

[4]: Kdybych si mohl tipnout tak je s Tebou spojen basket a pád v autobuse :-D na tohle nemusíš odpovídat.. ještě jednou děkuju, že to píšeš :)

6 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 27. ledna 2015 v 22:37 | Reagovat

[5]: V basketu bychom si s Nicole možná byly podobné v tom, že nám extra nejde :D A ne, v buse jsem naštěstí takhle nikdy nespadla :D
No to není zač, já jsem ráda, že se to líbí :)

7 Adam Adam | 27. ledna 2015 v 22:52 | Reagovat

[6]: Ještě bych se rád zeptal, jestli sis nehrála s myšlenkou, že když ožila Rochelle, tak by mohla být zrušena i Mardukova kletba? Fakt líbí, asi všechny návštěvy tento týden jsou moje, už tu chodím jako na fb :D

8 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | Web | 27. ledna 2015 v 22:54 | Reagovat

[7]: Nemohla, protože Rochellin návrat má v sobě mnohem hlubší podstatu, kterou se ovšem dozvíš až v posledních kapitolách :D
Tak já ti sem za odměnu hodím šestou kapitolu už teď, ať se ti dobře usíná :D

9 Adam Adam | 28. ledna 2015 v 21:04 | Reagovat

[8]: a já už šel spát :-D ale jsi moc boží! díky, jdu číst :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama