3. Kapitola

7. ledna 2015 v 20:44 | Nancy |  Kapitoly

Nicole


"Nicole, bacha!" slyším za sebou naléhavý hlas, tak se rychle otáčím a spatřím loket své spoluhráčky mířící přímo na mou lícní kost. Rána mě sráží na zadek, čímž podlamuju nohy další hráčky za mnou a obě padáme na zem. Já ještě s dlaní tisknoucí pulzující lícní kost jako bonus. Skvěle. S pevně zavřenýma očima se pomalu položím na záda a hlavu opírám o nohy hráčky, kterou jsem srazila. "Aaauuu…," pronáším zamračeně.
Lindsey, která s perfektním výskokem dala už několikátý koš za tuhle hru a mojí lícní kost si vzala jako oběť, se nade mnou sklání a podává mi ruku. Nějak ale v její tváři nemůžu najít ani kousek starostlivosti. Zřejmě jí vůbec netrápí, že zítra půjdu do školy s monoklem. "Žiješ, Nicole? Dobrý?"
"Jo," odpovím a stále se u toho mračím. Chytám se za její ruku a zvedám se na nohy. V tu chvíli si teprve všimnu učitelku tělocviku stojící vedle mě, ta aspoň trochu starosti o mou tvář má. Nejspíš ta srážka z jejího pohledu nevypadala moc hezky. Chytá mě za bradu, natočí si mou tvář k jejím očím a prohlíží si jí. "Trocha ledu a bude to dobrý," lehce se na mě pousměje a poplácá po rameni. Já jen přikývnu a ještě jednou si zlehka prsty promačkám nabývající modřinu.
"Ale no tak," ozývá se znovu Lindsey s mírným výsměchem ve tváři a zatočí si s basketbalovým míčem na ukazováčku, jak nám tu už mockrát ráda předvedla. "Tak zlý to zas nebylo, hm?" Až teď teprve míč padá do její nastavené dlaně, a pak ho znovu roztočí. Chvíli rotující míč pozoruju a s úsilím odolávám nutkání - nemám-li říct spíš pokušení - ho vzít a pořádně s ním hodit do té její hezoučké, stokrát denně líčené tvářičky. Tak moc bych si ten krátký okamžik užila. A to jsem jinak mírumilovná osoba, vážně jo, jenže jakmile mě někdo, jako tady má milovaná spolužačka Lindsey, dokáže vytáčet už pár let, své myšlenkové pochody nechávám zcela své fantazii a většinou se jim vůbec nebráním. Dřív jsme bývaly i kamarádky, ale postupem času se začala měnit. Celkem zpychla a moc ráda se předvádí. A nejvíc právě při basketu. Hraje ho už několik let i za naše město a je dobrá, to jí nevymlouvám, ale fakt nám nemusí dávat najevo, že si to tady klidně odehraje sama proti celé třídě a stejně vyhraje. Nesnáším tu její namyšlenost.

Z myšlenek mě vytrhává krátké zahvízdnutí z píšťalky na znamení, že už zase hrajeme. Popravdě si možná za tu ránu můžu i trošku sama. Tenhle týden bych ještě neměla cvičit, doktoři v nemocnici mi to nedoporučovali na tři týdny. Prý by se mi mohly potrhat stehy na nohou. Teď už je třetí týden, ale mě už to nic nedělání vážně nebavilo a i když nejsem úplně sportovní typ, šla jsem na tělocvik dobrovolně a ráda. Tedy aspoň do doby, co jsem se už připravená hýbat se dozvěděla, že zrovna dneska hrajeme basket. Zákon schválnosti. Každopádně si stejně myslím, že i kdybych uběhla tisíc kilometrů, hrála všechny možný běhací hry, ještě k tomu si zajezdila na bruslích a namáhala nohy sebevíc, stejně by se mi stehy nepotrhaly. Nebo potrhaly, ale ničemu by to neublížilo. Dneska ráno jsem se právě při rozhodování, jestli cvičit nebo ne, po pár dnech na svoje ošklivě pokousané nohy od těch hnusných krysích potvor, co před několika týdny pobíhaly po škole, podívala a úplně mě zarazilo, jak se uzdravily. Jizvy vlastně takřka zmizely. Na dálku nejsou vůbec vidět. Ne že bych z toho neměla radost, ale vzhledem k tomu, jak mi doktoři s lítostivými tvářemi oznamovali, že mi bohužel jizvy zůstanou a já už se pomalu smiřovala s tím, že dokonce života budu nosit dlouhý kalhoty a koupat se v punčochách, tak mě to dost překvapilo. Jsem zvědavá, co na to doktor řekne, až půjdu na kontrolu a vyndání stehů.
Rozhlížím se po hřišti, abych se trochu zorientovala ve hře a zapojila se. Míč má zrovna Lindsey samozřejmě. S přehledem s ním dribluje, aniž by se na něj dívala, a postupně obehrává jednu protihráčku za druhou a míří ke koši. Vidím, jak moje spoluhráčky na ni volají, že jsou volné, a že jim může přihrát - i když jsem zpozorovala i dvě, které to s tím už vzdaly stejně jako já a jen jí otráveně pozorují - jenže Lindsey jako by čirou náhodou zrovna ohluchla a dál dělala, že je neslyší a nevidí. Stojím kus od koše protihráčů. Kdyby mi teď přihrála, mohla bych dát koš, ale to ona né, ona si radši dá sólo. Takže ještě kousek od koše pro jistotu ustupuju, abych jí udělala prostor a nedostala náhodou další ránu loktem. Natahuje se, chytá míč do obou rukou a hází. Míč se ale odráží od obruče a končí v mých rukách. No tohle! Tak jsem přece jen dostala šanci se ho dotknout za celou hru.
Lindsey zvedá ruku na znamení, že jí mám přihrát zpátky a k tomu to na mě ještě křičí. Nevím, jestli z toho zápalu boje nebo jí naštvala její první neúspěšná střela, ale každopádně křičí. Na mě. A to se mi fakt nelíbí. Takže jí s jízlivým úšklebkem odpovídám: "Trhni si," a dávám se do pohybu. Jeden odraz, druhý odraz, chytám míč, a aniž bych si uvědomila, co a jak to vůbec dělám, skáču vysoko do vzduchu s rukama nataženýma před sebou, pouštím míč a ten následně končí v koši. Dopadám na chodidla a zaraženě s lehce otevřenou pusou zírám na koš a pak na míč skákající na zemi. Pak mi padne zrak na ostatní hráčky, které taky vypadají překvapeně, ale hned všechny začínají nadšeně tleskat, dokonce i protihráčky. Pořád nevím, co jsem vlastně udělala, ale asi to muselo vypadat dobře a navíc jsem dala koš. Jediná Lindsey stojí a nasupeně si přeměřuje všechny hráčky na hřišti pohledem, včetně mě. "No bože, to je toho, tak dala koš!" Pohodila rukama do vzduchu a protočila oči k obloze.
Její poznámka mi je ale dost ukradená, vlastně mi dělá radost. Vesele se na ostatní hráčky zazubím a s poděkováním jim předvedu komickou úklonu. Beru míč do rukou a házím ho do davu jedné z protihráček, aby mohla rozehrát. Jakmile tak udělá, další protihráčka s driblováním míří k našemu koši, v polovině přihrává své hráčce blízko mě, tak využívám situace, zrychlím a ve vzduchu míč zachytávám. Sakra, kde se to ve mně bere tak najednou? Kromě téhle otázky nad tím ale dál nepřemýšlím a běžím zpátky ke koši protihráčů. Zase slyším Lindsey křičet moje jméno, ale ignoruju jí a znovu s vysokým výskokem házím míč do koše. Právě jsem překonala snad svůj celoživotní rekord. Dva koše v jedné hře. To se mi nepovedlo snad ani v ten jeden šťastný basketbalový tělocvik, kdy Lindsey nebyla ve škole, a měly jsme možnost si zahrát všechny.
Plácám si s pár spoluhráčkami, které mě s chválami poplácávají po rameni a pro trochu potěšení se znovu podívám na Lindseyinu nasupenou tvář. Moc dobře ale vím, že na tomhle hřišti nejsem jediná, koho tenhle její výraz taky těší.
"No tak," říkám jí. "Tak zlý to zas nebylo, hm?" Opakuju přesně její tón, který mi ona před tím vlepila do tváře a spokojeně se k ní otáčím zády.
Dlouhé zapísknutí z píšťalky nám oznamuje, že končíme a máme se přesouvat do šatny. Učitelka jde ke škole napřed a my se otáčíme ke dveřím o pár metrů vedle, které míří právě do šaten. Zrovna upíjím za chůze ze své láhve, když mě zastavuje ruka pevně chytající mé rameno a trhnutím mě otáčí. Zaskočí mi voda a z části se mi i podaří polít si triko.
"O co ti, sakra, jde?" zasyčel zlostně Lindseyin hlas, když jsem se snažila vykašlat vodu skoro až z plic.
"Jsi normální?" ptám se jí naštvaně a utírám si při tom slzy z očí.
"O co ti jde, Nicole?" opakuje. "Myslíš si, že jsi lepší než já nebo co? To se teda šeredně pleteš!"
Nevím, co to do ní vjelo. Docela to už přehání. "Uklidni se, prosím tě. Nevím, co ti je. Jednou ti za celou hru někdo vezme míč a ty už brečíš. Nevím, jestli sis to někdy uvědomila, ale basket fakt není sólo hra a kolem tebe bylo spousta lidí, co si třeba taky chtěli zahrát. Takže si příště machruj třeba na tom vašem zápase, ale tady ti na to nikdo není zvědavej. Je to jenom hra, tak se tu hned neukvapuj a nehraj si na důležitou." Otáčím se zase k holkám, které náš rozhovor o kousek dál pozorují, abych je dohnala, ale Lindsey se mnou prudce trhá k sobě a než stačím jakkoliv zareagovat, cítím na své tváři její štiplavou dlaň.
Překvapeně se za ní chytám a nevěřícně na Lindsey zírám. Nemůžu uvěřit, že mi právě dala facku. "Seš normální? Co to do tebe vjelo?" ujíždím na ní, protože jsem fakt vytočená a nechybí málo k tomu, abych jí tu facku vrátila dvakrát větší. Lindsey do mě ale najednou silně strká, já padám na zem a ruce dávám reflexně za sebe, abych zabránila tvrdšímu pádu, jenže něco velmi ostrého se mi zařezává do otevřené dlaně. Prvně se hrozně lekám a pak vykřiknu bolestí. Chytám se za zápěstí a prohlížím si zakrvácenou dlaň, přes jejíž prostředek se táhne poměrně hluboká rána a asi tři nebo čtyři centimetry dlouhá. Pak rychle přelítnu pohledem po zemi po svém boku, abych zjistila, co mě pořezalo. Nemusím pátrat dlouho. Hned vidím velký krvavý střep od láhve piva, kterou tu nejspíš nějaký záškolák rozbil, ležící vedle tenké prohlubně v zemině, kde byl předtím asi zapíchnutý. Aspoň že mi nezůstal v ruce.
Mezitím ke mně přibíhají spolužačky a vyděšeně si prohlíží mé zranění. "Ježiš, Nicole! Je to moc zlý?" ptá se jedna vystrašeně a další se k ní hned přidávají. Některé se zase utrhují na Lindsey, co to do ní vjelo.
"Ona… Spadla sama! Nestrčila jsme do ní zas tolik!" vymýšlí hned, ale v její tváři vidím, že až takhle daleko zajít nechtěla.
"Co se tady děje?" přiběhla k nám učitelka a jakmile spatřila krev na mé ruce, leknutím trochu nadskočila a hned se ke mně sklonila. "Co jsi dělala? Jak se to stalo? Bolí tě to moc?" dává mi jednu otázku za druhou, ale já nijak nereaguju a věnuju pozornost svému zranění, které z nějakého důvodu přestává bolet. Nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale mám i pocit, že se okraje pořezané kůže začínají lehce chvět.
"Tak Nicole, vnímáš mě? Musíme ti to ošetřit. Pojď, vstávej," naléhá na mě učitelka stále a pomáhá mi na nohy. Pravděpodobně si myslí, že jsem v šoku - což tedy jsem, ale v jiném šoku. S mou rukou se děje něco velmi divného, něco, co mě děsí.
"Co… co to je?" vydávám konečně ze sebe a stále zírám na ruku. Učitelka i pár spolužaček se na dlaň také zadívají a náhle zalapají po dechu.
Chvějící se kůže na okraji rány se přeměňuje na tenké šlahounky, které se pomalu natahují přes krvavé říznutí a spojují se s kůží na druhém okraji zranění. Celý proces je velmi pomalý a hlavně děsivý.
"Co to je?" ptám se znovu s panikou v hlase. Ruku přitom od sebe odtahuju, jako bych se jí bála, jako by vůbec nebyla moje, ale nějaké příšery, která mi chce ublížit.
"J-já nevím," vykoktala stejně vyděšená učitelka.
Šlahounků se přes zranění nakonec natáhlo tolik, že ho celé zakrylo a není po něm ani stopy. Zbylo mi na ruce jen několik krve.
"Co jsi to za zrůdu?" pronesla Lindsey s doširoka rozevřenýma očima.
Já k ní s polekaným pohledem zvedám hlavu a pak se otáčím i po ostatních spolužačkách. Všechny na mě koukají jako na cizince. Každá z nich viděla, co divného a nepřirozeného se s mou rukou právě stalo. Já sama nevím, co to bylo a děsí mě to snad víc, než kteroukoliv z nich. Těkám pohledem z jedné na druhou, jako bych se snažila u někoho najít podporu, protože mám pocit, že každou vteřinou začínám být osamělejší. Až moc dobře znám tenhle scénář, co bude následovat. Brzy se to roznese po celé škole a všichni si na mě začnou ukazovat prstem. Budu ta divná Nicole Philipsová, které se zázračným a zároveň nechutným způsobem zahojila ruka.

 


Komentáře

1 AExcipsEvise AExcipsEvise | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 0:14 | Reagovat

This condition is pretty restricted to the reproductive system and may have several causes including a result of injury or abnormal blood circulation inside the testicles.  Use these circumspectly however, as they may lower blood sugar levels, that's an unhealthy effect that face men whose glucose levels are properly balanced.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama