2. Kapitola

7. ledna 2015 v 20:42 | Nancy |  Kapitoly

Isabela


Někdy tomu stále nemůžu uvěřit, i když je to už několik dní. Koukám se na ty tmavé husté vlasy, kratší než na které jsme vždycky byli zvyklí, ale přesto stále krásné. Štíhlá postava, ke mně zády otočená, se teď obrací a naše oči se setkají. Jsou zelené a usmívají se na mě stejně jako její rty. Opětuji Rochelle úsměv a v hlavě si znovu říkám, jaký zázrak jí dokázal k nám vrátit? Ani Dartemis nám to nedokázal vysvětlit. Jediné, co doložil za vysvětlení, bylo, že láska je silnější než smrt. Myslela jsem, že tohle může existovat jen v pohádkách, které mi vyprávěla máma před spaním. Kdo asi vyprávěl ten náš příběh?
Škoda jen, že neskončil úplně šťastně. Smrt Loriana je obrovská ztráta. A nejhůře ji jistě snáší Arkarian, i když to nedává příliš najevo. Ale já ho znám, vím, že ho to trápí. Stačí se na něj podívat, když se zrovna nikomu a ničemu nevěnuje. Hledám ho pohledem. Stojí u jedné z hromad trosek ze zničené Citadely a hledí do prázdna. Jak dlouho tam takhle asi je? Dillon ale k němu zrovna přichází a něco mu říká. Arkarian párkrát zamrkal, otočil se na něj a zase se plně soustředí.
Tiše a starostlivě si povzdychnu a kouknu dolů na svou ruku, ve které držím malou mramorovou cihlu. Mám jich před sebou dost, větších i menších. Jsou vyskládané do pyramidy, kterou tu zanechal Jimmy. Všechny cihly takhle upravil on svou schopností. Používáme je na výstavbu Chrámu pro Loriana a Lathenii, jak Matt rozhodl. To mi připomíná, že jich chtěl několik přivést. Lehce zatřepu hlavou, vyskládám pár cihel na kolečko a vezu je k Mattovi. Pozoroval mě asi už nějakou dobu, soudě podle jeho starostlivého výrazu.
"Jsi v pořádku?" ptá se mě hned.
Zvedám k němu hlavu, výš než kdy jindy. Ne že by zase vyrostl, ale ten žebřík dělá svoje. S úšklebkem lehce protáčím očima na znamení, že se nemusí starat a podávám mu pár cihel nahoru. On ale zakroutil hlavou. "To je dobrý, nech je tam, já si je podám." Jistě má na mysli své schopnosti. Má jich tolik, kolik jsem si jich ani nedokázala představit, když odcházel na výcvik k Dartemisovi - jeho otci. Bála jsem se, že se tam hodně změní, že bude jiný, až se vrátí. Možná že trochu je, ale snad to nijak nenarušilo náš sourozenecký vztah, i když máme každý jiného otce.

"Můžeš si dát pauzu, jestli chceš," zkusil to ještě a mně to na tváři vykouzlilo pobavený úsměv. V něčem se teda ale vůbec nezměnil.
"Matthew Beckete, dej si pohov, nebo ti ukážu, že mám dost sil na to, abych tě srazila na lopatky," říkám s lehkým smíchem a Matt mi úsměv vrací. Ptám se, jestli nepotřebuje ještě něco, a pak se otáčím a mířím k Arkarianovi. Stále stojí u trosek, ale teď z nich aspoň vyhrabává potřebné kusy mramoru na výrobu cihel. Přicházím k němu a jemně ho hladím po shrbených zádech, které hned narovnává a otáčí. Roztahuje rty do lehkého úsměvu, které se následně setkávají s mými. Polibek mu opětuji a hladím ho po tváři. Trochu od něj odtahuju tvář a dívám se mu do fialových očí. Vím, že žádná slova nejsou třeba. Otce mu bohužel nevrátím, ale má stále mě a všechny ostatní a on to jistě ví, jen bude možná třeba mu to sem tam trochu připomenout. Chvíli si povídáme, a pak se dáváme zase každý do své práce.
Rozhlížím se po staveništi. Pracujeme na stavbě přes týden a chrám už bude brzy hotový i přes to, jak je veliký. Je tu totiž i několik stavitelů a dělníků z Athén a ti pracují opravdu rychle a přesně. Před stavením jsme dostali krátké školení o stavbách a kdo co a jak bude dělat a klape nám to tu, řekla bych, dobře. Chrám už teď vypadá nádherně. Vstupuji dovnitř, kde se pracuje už i na detailech. Nejvíce mě zajímá Jimmyho práce, ke kterému teď mířím. Stojí na malém lešení u tří metrové sochy z bílého mramoru, která už znatelně dostává Lorianovu podobu. Zrovna vytesává záhyby tuniky u Lorianovy paže.
"Jimmy, to je nádhera," pronáším s údivem a přistupuji k soše blíž. Pozoruji, jak Jimmy zrovna svou dlaní projíždí po hrubě vytesané části tuniky, která se pod jeho dotekem okamžitě uhlazuje podle Jimmyho představy. Pak ke mně otáčí pohled a lehce se usměje. "Děkuju. Máte ještě dost cihel?"
"Jo," přikyvuji, "je jich tam ještě hodně. Dám ti pak kdyžtak vědět."
Jimmy kývl hlavou a pustil se znovu do tesání. Já si stále ještě chvíli s údivem prohlížím sochu a potom vycházím znovu ven a hledám místo, kde bych mohla s něčím pomoct. V tu chvíli si všímám velké skupiny athénských dělníků, jak si berou věci a odcházejí pryč. Matt stojí u tří z nich a nad něčím se s nimi domlouvá. Vyrážím jejich směrem, ale sotva udělám pár kroků, ti tři přikyvují a odcházejí i s ostatními dělníky od Matta pryč. Matt zachytává můj nechápavý pohled a čeká, až k němu dojdu. Roztahuju za chůze ruce a jednou z nich ukazuju k odcházejícím dělníkům. "Kam jdou? Co se děje?"
Matt na vteřinu přemýšlí a krátce se vrací pohledem k dělníkům. "Dostali za úkol něco jiného."
"Co jdou stavět? To je momentálně něco důležitějšího než výstavba Chrámu?"
Matt se krátce zamračil a pak pozvedává obočí. Já protáčím očima a zakládám ruce v bok. "Jsou to dělníci a stavitelé, co jiného by měli dostat za úkol, než stavět?"
Matt si lehce povzdychl a pohledem přejíždí po zdech Chrámu. S odpovědí si dává docela načas. "Jo, něco důležitějšího se objevilo." To je všechno, víc neodpovídá. Ale za těch šestnáct let společného bytí by mohl vědět, že tohle mi jako odpověď stačit nebude.
"Ano?" dožaduji se přesnější odpovědi.
Nechce mi odpovídat, ale nakonec se k tomu dokopává. "Citadela."
"Cože?" valím na něj překvapeně oči. "K čemu chtějí stavět novou Citadelu, když-."
"Všechno vám vysvětlím později. Teď je ale třeba…" Najednou se mi jeho slova ztrácí. I před očima se mi mlží, až nevidím nic než bílou zář. Cítím Mattovy silné ruce, jak mě zachytávají, když padám na kolena a na chvíli se mi jeho hlas zase vrací. Co ale říká, nevnímám. Snažím se soustředit na to, co před sebou vidím. Chytám se za spánky a pokouším se nevnímat sílící bolest. Naštěstí vidění netrvá dlouho a všechno pomalu ustává.
"Isabelo?" Tenhle hlas nepatří Mattovi, ale Arkarianovi. Klečí vedle mě a je tu i Ethan. "Co jsi viděla?"
"Dívku," odpovídám. "Myslím, že už jsem jí někde viděla, ta tvář mi byla povědomá."
"Někdo ze školy?" navrhl Matt.
"Asi jo," přikyvuju. "Stála s námi u školy. A byla pak i v Arkarianových sálech, ale… Zároveň jsem cítila," na chvíli umlknu a přemýšlím, jak to popsat, "prostě její sílu. Bylo to zvláštní…"
Matt se zamračil. "Takže… Nový Strážce?" Otáčí pohled k Arkarianovi, ale ten jen krčí rameny.
"Taky o ničem nevím."
"Dartemis se asi zapomněl zmínit."
"Měl jsem to dnes v plánu," ozvalo se za Mattem. Zvedám hlavu a vidím Dartemise. Musel se sem zrovna přenést. "Ale Isabela byla rychlejší."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama