1. Kapitola

31. prosince 2014 v 1:35 | Nancy |  Kapitoly

Matt


Probouzím se na měkkém lůžku v bílé místnosti ozářené teplým ranním sluncem. Z otevřeného okna ke mně proplouvá příjemný vítr, který si lehce hraje s mými vlasy. Protírám si oči a sedám si. Otáčím hlavu do strany, kde se nachází ono zmíněné okno, a poznávám pár starodávných budov, které mi naznačují, že jsem pořád v Athénách. Teď se rozhlížím po místnosti, která se zdá být ošetřovnou. Nachází se tu dřevěné postele s měkkými matracemi ve dvou řadách a na jedné z nich jsem právě umístěn i já. Leží tu i ostatní mí přátelé, kteří ovšem stále spí. Lůžko vedle mě je prázdné, ale jeho pokrývka je jen tak pohozená, ne jako ostatní prázdné postele, které jsou pečlivě upraveny.
V této zřejmě někdo byl a domnívám se, že to byl můj otec, protože jeho jediného tu nevidím.
Odkrývám ze sebe tenkou pokrývku a nohy dávám na zem. Ještě chvíli sedím a masíruju si čelo a spánky. Po včerejším zvláštním záchvatu, který přepadl všechny spící, mě stále ještě bolí hlava. Nechápu, co to mělo znamenat a ani netuším, proč se to vlastně stalo. Znovu se ke mně dostává chladivý vánek, který jakoby s sebou odnáší mé starosti a otázky. Hlavu natáčím k oknu a chvíli sleduju vlající světlé záclony. Pak si obouvám boty a přicházím k oknu. Zhluboka do sebe nasávám čerstvý vzduch a nechávám na svůj obličej padat teplé paprsky slunce.
Najednou slyším v hlavě blízké myšlenky. Patří Isabele. Otáčím se celým tělem a pohledem ji hledám. Zrovna se protahuje na svém lůžku a následně si sedá. Očima tázavě mžourá kolem, dokud nespatří mě.
"Dobré ráno," zdravím jí.
"Dobrý," pokývá hlavou a krátce se porozhlédne po ostatních. "Co se to stalo?"
Na odpověď jen krčím rameny a znovu si sedám na své lůžko. Obvykle si Isabela své myšlenky hlídá, ale teď se o to nesnaží, a tak můžu slyšet, jak horečně přemýšlí o včerejší události. Hned si vše vybavuje a znovu se kouká po ostatních spících. "Kde je Ethan?"

Zvedám se a jdu k lůžku na kraji místnosti, kde Ethan leží. Isabela je za pár sekund u mě. Sedá si na kraj Ethanova lůžka a pokládá mu ruku na hruď, aby ho svou schopností zkontrolovala. "Nic mu není," pronáší s úlevou a hladí Ethana po tváři. Teď se otáčí k ostatním a každého jednotlivě prohlíží. Všichni se zdají být v pořádku.
"Co se to sakra stalo?" ptá se Isabela znovu, jen ještě víc zmateně. Odpověď jí ale hned přestává zajímat, protože se probouzí Arkarian. Isabela k němu přibíhá a hned, co si Arkarian sedá, ho objímá. Já se znovu rozhlížím po ostatních a jen, co nacházím Neriah, přicházím k ní. Sotva dosedám na její postel, začíná se taky pomalu probouzet. I ona nechápe, co se to stalo. Stejná otázka se začala v hlavě honit hned i Shaunovi, Jimmymu a Dillonovi, jakmile se probudili. Jenom Ethan stále spí.
"Já vážně netuším," zdvihám dlaně, když se mě znovu ptají, a kroutím hlavou. "Dartemis už tu nebyl, co jsem se probral, takže jsem s ním zatím nemluvil. Vážně ani nemám žádný odhad, co se to mohlo včera stát."
"Jak to že pořád spí?" Shaun starostlivě hledí na Ethana.
"Procházelo jím světlo, jako jediným z nás. Nejspíš ho ta zvláštní vlna vyčerpala mnohem víc, než nás. Viděl jsem, jak mu stékala z nosu krev," říkám při pohledu na spícího Ethana.
"Ano, já taky," přikyvuje Neriah, "ale nikomu jinému už ne. To jsem si ještě stihla ověřit, než jsem úplně ztratila vědomí."
Dotazy máme všichni stejné, ale odpovědi žádné. V myšlenkách volám otce a ten se do minuty objevuje ve dvoukřídlých dveřích místnosti. "Omlouvám se, že jsem vás tu nechal čekat na vysvětlení. Ale jisté okolnosti mi zabraňovaly zůstat tu. Museli jsme s Tribunálem něco vyřešit," Dartemis přichází až k nám a na okamžik si prohlíží Ethana. "Vlastně se to pořád řeší. Posaďte se, prosím," ukazuje na dvě postele, na které se vejdeme jen tak tak.
"Tak co se to tedy včera stalo?" ptám se ho už na milionkrát nezodpovězenou otázku.
"Ve skutečnosti to bylo před dvěma dny. Celou tu dobu jsme spali a nabírali energii, která nám vyprchala. Jak se zdá, Ethan stále síly nabírá, takže budeme muset jen čekat, dokud se neprobudí. Ale teď opravdu k věci. Jednoduše a stručně řečeno - Stal se zázrak," usmívá se a jeho úsměv je čím dál širší. Nikdo vůbec nechápe, co ho činí až tak šťastným, a co měl na mysli tím zázrakem. Otec si každého z nás jednotlivě prohlíží a pak se otáčí ke dveřím. Slyším jeho myšlenky, jak říká: "Pojď dál, děvče."
Dveře se otvírají a z nich vychází… Anděl. Ne, to není možné! To prostě není možné! V mžiku jsem na nohou a stoupám si doprostřed místnosti, abych dobře viděl a hlavně abych se ujistil, jestli mě nešálí zrak. Ostatní mi jdou příkladem a stoupají si vedle mě.
"Ahoj, všichni." Tichý, nejistý a přesto šťastný hlas. Nikdy jsem si nemyslel, že mi tahle dvě slova udělají takovou radost.
"Rochelle," šeptá Isabela tiše, protože hlas se jí momentálně vytratil. Dělá jeden váhavý krok a najednou se ocitá v Rochellině náruči. "Ty jsi živá a zdravá, jak je to možné?" tohle naopak radostně vykřikuje. Dělá krok dozadu, aby si Rochelle pořádně prohlédla. "Ty jsi… Ty jsi…"
Isabelina reakce probrala i ostatní a také přicházejí k Rochelle. Tedy kromě mě. Já se nedokážu odlepit z místa.
"Já vím. Sama jsem tomu nemohla uvěřit," usmívá se Rochelle. Teď se přímo hlasitě směje radostí a objímá se s každým, kdo se jí nabídne. Cítím své koutky úst, jak se mi při pohledu na Rochelle zvedají. Konečně se odlepuju z místa a dostávám se k ní. Chvíli váhá, ale pak i mě s úsměvem objímá.
Poté se otáčím k otci. "Jak-?"
I ostatní zajímá jeho odpověď, tak přestávají mluvit s Rochelle a otáčí své zvědavé pohledy k Dartemisovi.
"Nikdo, ani já, vám nedokáže přesně říct, jak je možné, že je Rochelle opět mezi námi. To, čehož jsme byli svědky a pravděpodobně i příčinou, bylo něco, s čím jsme se dosud nesetkali. Nikdo za celou historii lidstva nedokázal přivézt mrtvého člověka opět k životu. Pokud se ovšem nejednalo o případ, kdy někdo zemřel v jiné časové dimenzi a v jiné tělesné schránce, a kdy jeho duše byla přesunuta do mezisvětí, odkud měl šanci být ještě zachráněn."
"Řekl jsi, že jsme toho byli i příčinou?" ptám se ho.
"Ano. Jinak si nedokážu vysvětlit tak náhlé ubrání energie, které nás všechny dostalo až do bezvědomí. Ať se stalo cokoliv, jednalo se o něco velmi mocného. Něco, co dokáže přelstít smrt. S Tribunálem tuto situaci stále řešíme a pokoušíme se nalézt nějaké vysvětlení. Do té doby vám mohu dát jen jediné vysvětlení, které ovšem všichni znáte z pohádek."
Dostává od nás všech nechápavé pohledy a Isabela se do toho ozývá: "Jaké?"
Dartemisovi se na tváři objevuje lehký úsměv. "Láska je silnější než smrt."
Na tohle nikdo nic nenamítá, jen si nechává jeho slova projít hlavou. I já nad tím přemýšlím, a i když mi to přijde pošetilé a dětinské, nenapadá mě nic jiného, co mohlo Rochelle přivézt k životu.
A když ani Tribunál si nedokáže vysvětlit, co se mohlo stát, my na to asi taky nepřijdeme. Ale na tom přece ani nezáleží. Co je hlavní, je, že Rochelle žije.
Vyhledávám ji pohledem, ale už nestojí mezi námi. Sedí na Ethanově posteli a drží jeho ruku ve svých dlaních.
"Nejspíš bude spát ještě hodně dlouho," říká Dartemis k Rochelle a ona jen s úsměvem přikyvuje. "Určitě máte všichni hlad. Už je pro vás přichystaná snídaně. Nechme Ethana ještě odpočinout," dodává a napřahuje ruku ke dveřím. Všichni přikyvujeme a pomalu vycházíme z ošetřovny. Rochelle ještě líbá Ethana na tvář a následuje nás.
"Nezůstaneš s ním?" ptám se jí udiveně.
Ona jen s úsměvem kroutí hlavou. "Ne, chtěla bych teď být s vámi, když Ethan spí."
S lehkým úsměvem přikývnu. "Byl na tom opravdu zle. Všichni jsme o něj měli strach." Najednou mi docházejí slova, když se mi znovu do hlavy dere vzpomínka, jak mi Ethan dával Rochellinu smrt za vinu.
Rochelle ke mně zvedá tázavý pohled a já si uvědomuju, že jsem si zapomněl hlídat myšlenky. Zrychluji krok, abych dohonil ostatní, ale Rochelle mě chytá za paži a stahuje zpátky. "Matte, poslouchej. Bez ohledu na to, co Ethan říkal, já ti nic nevyčítám. Ethan byl na pokraji zhroucení, nesmíš se divit, že ti tohle dokázal říct. Byl by schopen to svést možná na kohokoliv. Prosím, vůbec si nic nevyčítej. Ano?"
Její slova mě trochu uklidňují. S úsměvem přikyvuji a pak oba dobíháme ostatní.
Jen co procházíme dveřmi do sálu, kde na nás čeká opravdu hojná snídaně, se jako hladoví vlci pouštíme do jídla. Docela lituju Rochelle, protože sotva někomu stihne odpovědět, už jí někdo další zasypává dotazy. Ani se nemůže pořádně najíst. Stále tomu nemůžu uvěřit, že je Rochelle skutečně naživu. Po několika štípnutích do ruky jsem se radostně přesvědčil, že se mi to opravdu nezdá. Je to zázrak, neuvěřitelný zázrak!
"Ethan se právě probouzí," oznamuje nám Dartemis. Má pravdu, cítím to taky, tedy spíš slyším Ethanovy chmurné myšlenky.
Chvíli nikdo nic neříká, ani se nehýbe. Až po té, co se Rochelle zvedla ze své židle, se zvedli i ostatní. Pomalu se vracíme k ošetřovně. U jejich dveří se všichni zastavujeme a sledujeme Rochelle, jak pomalu tlačí na obě kliky a otvírá dveře. Dovnitř ale nejde a otáčí se ke mně. "Jdi prosím první, Matte," říká mi v myšlenkách a já vcházím do místnosti.
Ethan sedí na posteli a tvář si schovává do dlaní. Na okamžik se ke mně otáčí, ale pak hlavu zas odvrací. "Běž pryč, prosím."
Za mnou si postupně stoupají i ostatní. "Ethane," to řekla Isabela, Ethan se ale už neotáčí, jenom znovu opakuje: "Jděte pryč. Všichni."
Vedle Isabely se objevuje i Rochelle, která postupuje o pár kroků před nás. "Ethane," tentokrát vyslovuje jeho jméno ona a Ethan konečně reaguje. Trhá hlavou, prudce vstává a s vykulenýma očima zírá na Rochelle.
"Ro-Rochelle…" Pomalu k ní přistupuje blíž, nejistě natahuje ruku a následně se jemně dotýká jejích vlasů. V tu chvíli úlevně vydechne a na tváři se mu objeví úsměv. "Nezdáš se mi?" Úsměv se stále rozšiřuje a k němu se dokonce přidávají slzy.
Rochelle se v mžiku ocitá v Ethanově náruči. "Ne, jsem naživu, Ethane. Jsem naživu." Její roztřesený hlas nám naznačuje, že také pláče. Ale jsou to slzy štěstí, které hned obšťastňují i mě a ostatní. Neriah proplétá prsty mezi mými a pokládá si hlavu na mé rameno. I z jejích očí se kutálí pár slz. Pohled na Ethana a Rochelle, jak se objímají a jak si vzájemně pláčou štěstím na rameno, kouzlí radostný úsměv na tváři každému z nás.
 


Komentáře

1 Mira Mira | 31. prosince 2014 v 19:14 | Reagovat

Páni. Líbí se mi tvůj styl psaní. Četlo se mi dobře a nemusela jsem se ani jednou u nějaké věty zarazit. Rozhodně jsem ráda, že jsi nechala Rochelle vzkřísit. Sice mi v prvním díle a musím přiznat trochu i v druhém nebyla moc sympatická, ale nakonec jsem si ji v poslední díle oblíbila. Navíc mi bylo celkem líto Ethana, když o ní přišel. Je mi líto, že Marianne nenapsala epilog, co se dělo dál. Ale co už. A jsem poněkud i ráda, že někdo píše pokračování. Doufám, že se tu další kapitola brzo objeví. :)

2 strazcicasupouto strazcicasupouto | E-mail | 1. ledna 2015 v 18:54 | Reagovat

[1]: Jéé tak to moc děkuji :)) Jo, měla jsem to s Rochelle podobně jako ty a na konci Klíče pořád brečím, i když jsem to četla asi už čtyřikrát :D Vždycky mi je jak jí tak Ethana hrozně líto a nedokážu se přes to přenést, jak to dopadlo (možná proto tady Rochelle zase žije :D Ale to není ten hlavní důvod - to musím říct předem ;) )
A co se další kapitoly týče, komentáře, jako ten tvůj, na mě hodně působí a většinou to nevydržím a zveřejním další kapitolu co nejdřív :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama