Maska (3. kapitola) - FanFiction

26. dubna 2016 v 22:10 | Nancy |  FanFiction

Seth


Hledím do křišťálové koule a pozoruju, jak dva členové od Strážců hledají toho kluka. Vědí, kam jít, mají město zmapované v hlavě a jistě i vědí, kde chlapec je. Jsou obezřetní. Neustále se kolem sebe rozhlížejí, protože si nejsou jistí, jestli se někdo z Řádu objeví nebo ne.
"Už ho našli?" slyším za sebou Meganin přibližující se hlas.
"Skoro."
Staví se naproti mně a kouká dovnitř koule. Strážci zrovna přibíhají k chlapci a probouzí ho.
"Snadná kořist," říká Megan. "Měl jste nás tam poslat."
Vrtím hlavou. "Zjistila jsi, co jsi měla?"
"Kdyby ne, tak tady nejsem, pane," pronáší s lehkým samolibým úsměvem, který se jí hned mění v pobavená úšklebek, když chlapec svižnou ranou kope jednoho z nich do holeně. "To mohlo bolet. Ten kluk se jmenuje Charlie Fox, je mu osm. Žije jenom s rozvedenou matkou. Otce má ve vězení za spáchání autonehody pod vlivem alkoholu. Zabil tím dva lidi. Zjistila jsem, kde bydlí, jak jste chtěl, i kam chodí do školy. Dočetla jsem se i, a že bývá ve škole často šikanovaný, a že nemá moc kamarádů."
Zvedám k ní udivený pohled. "Dočetla? Kde?"
"V policejní zprávě, co sepsali po výslechu Charlieho matky," odpovídá se zdviženými koutky úst. Hned na to se její obličej i tělo začíná měnit v cela jinou osobu a dokonce muže, čímž mi odhaluje její schopnost. "Tenhle policajt si na chvilku zdříml v záchodové kabince, než jsem si zjistila, co jsem potřebovala."
Spokojeně pozvedávám ústa do úsměvu a pozoruju, jak se mění zase zpátky. "Pozoruhodné. Tvá schopnost se možná bude hodit k další části našeho plánu."
"Stačí říct, co mám dělat, pane. Nezklamu vás."
 

Maska (2. kapitola) - FanFiction

24. dubna 2016 v 21:14 | Nancy |  FanFiction
Já vím, já vím. Má aktivita je... na bodu mrazu. Možná už pod mrazem. A lepší vysvětlení, než že si neumím najít čas na psaní, bohužel nemám. Takže se ani nebudu divit, pokud se další kapitola Masky (povídky navazující na Pouto, kterou jsem začala v ČERVNU MINULÉHO ROKU???) k nikomu nedostane, ale přes to ji sem přidám, protože i po dlooouuhé pauze s psaním ji stále hodlám dopsat. Je tedy kraťoučká, ale kapitolu číslo tři mám už také dopsanou, takže ji sem co nevidět přidám taktéž.

Ethan


Dopadám na nohy a Isabela s přehledem přistává hned vedle mě. Automaticky se kolem rozhlížíme, abychom se zorientovali, kde to jsme.
"Jsme blízko," říkáme s Isabelou současně a hned na to se oba začínáme smát. Nastavuju Isabele ruku a ona si s ní bez váhání plácá.
"Jsme sehraní, dneska nám to půjde jistě hladce," zubí se na mě.
Já souhlasně přikyvuju. "Jsem fakt rád, že ten úkol předali nám. Už mi to chybělo."
"Mně taky."
Vydáváme se směrem k hlavní silnici, odkud se dostaneme do parku, kde byl Charlie viděn naposledy.
"Doufám, že bude pořád ležet u toho stromu, abychom ho nemuseli hledat po celém městě."
"Je pořád brzo, já myslím, že bude ještě spát."
Za pár minut vcházíme do parku a cestou se ohlížíme, jestli poblíž nepotkáme někoho podezřelého. Park je ale téměř prázdný až na pár jednotlivců, kteří chvátají do práce.
"Ethane, támhle je," říká mi Isabela polohlasem a natahuje ruku před sebe.
Hned Charlieho vidím taky. Choulí se pod stromem do klubíčka a chvěje se ze spánku zimou. Přidáváme s Isabelou do kroku, sedáme si k Charliemu do dřepu a Isabela mu hned pokládá ruku na záda, aby zkontrolovala, jestli náhodou nemá nějaké zranění.
"Je v pořádku."
Přikyvuju a jemně třesu s jeho ramenem, abych ho vzbudil. "Charlie, vstávej. Charlie?"
Chlapec začíná rozespale mžourat očima, ale další vteřinu na to je prudce otevírá a leknutím skáče na nohy.
"To nic, to nic. Nemusíš se-." Nestíhám to ani doříct, protože Charlieho špička boty se hbitě odráží od mé holeně, div se bolestí neskymácím k zemi.
Slyším, jak Isabela vyprskává smíchy, ale jakmile vidí, že se Charlie rozbíhá pryč, rychle se zvedá na nohy a dobíhá ho. "Charlie! Charlie, počkej, přišli jsme ti pomoct."

Jak málo k radosti stačí

2. února 2016 v 9:26 | Nancy |  Jiné
Když jdeme po ulici, míjíme kolem sebe mnoho lidí a z devadesáti devíti procent nepromluvíme ani s jedním člověkem jediné slovo. Z jednoho procenta řekneme "Pardon" nebo "Promiňte", když do někoho omylem vrazíme. Případně se nás někdo zeptá na cestu a po chvíli si jdeme zase svým směrem. Ano, občas potkáme někoho známého a pozdravíme se nebo se na okamžik zapovídáme, ale jen tak nás nenapadne někoho zastavit a zkusit si s ním povídat. Jistě že ne. Já mířím do obchodu, vy spěcháte do banky, každý máme svůj cíl, a jelikož to je neobvyklé se na ulici z ničeho nic zapovídat s cizím člověkem, neděláme to, ačkoliv bychom si dost možná mohli velmi dobře rozumět.
V práci to ovšem může být jiné a obzvlášť když pracujete někde, kde obsluhujete lidi. Já například trávím pár víkendů v galerii Pastelka Marie Brožové. Podle mého názoru je to ta nejlepší brigáda, jakou jsem si mohla přát a jedním z důvodů je to, že po většinu času tam zavítají jen samí příjemní lidé. No člověk, kterého umění nezajímá, nebo se mu obrazy od paní Brožové nelíbí, do její galerie jen tak nevkročí, že. Ale protože na světě není nic dokonalé a lidi obzvlášť, bohužel i v Pastelce jsem se občas musela potýkat s nepříjemným člověkem nebo problémem. I přes to vám chci povyprávět o zcela opačném zážitku.
Tehdy to byla velmi, velmi, klidná sobota. Napadl čerstvý sníh a hodně lidí asi vyrazilo na lyže nebo zalezlo někam do tepla. Dokonce ani moc turistů nepřišlo, jak to v Pastelce bývá zvykem. Najednou dovnitř vstoupil starší pán a má první myšlenka, co mi bleskla hlavou, byla, že vypadá jako bezdomovec. Spousta z nás má tuhle nemilou vlastnost - soudit lidi podle prvního pohledu a dojmu, a ačkoliv se to snažím nedělat a řídit se pravým opakem, tentokrát se mi to nepodařilo a já si pomyslela, že doufám, že mi sem právě nepřišel nějaký problém. Pán se však na mě mile usmál a řekl: "Hezký den přeji, madam. Jsem tu správně v pastelkovém ráji?"
Takovým způsobem mě moc lidí vskutku nepozdravilo a to už o daném člověku začnete mít jiné mínění, než na vás na první dojem udělal, ať už z jeho úsměvu na vás koukají všechny zuby či velké mezery, jako tomuto pánovi. Dokonce s sebou nesl nepříjemný zápach cigaret, který mě jako nekuřáka také příliš nepotěšil, ale řekla jsem si, že ho nebudu negativně soudit, dokud mi k tomu nedá pádný důvod.
"Prozraďte mi, madam, kdo je autorem tohoto nádherného Lipového vesmíru?" otázal se po chvíli prohlížení onoho obrazu.
 


Věštba (Matt a Morwen) VI. 1/2 - FanFiction

18. ledna 2016 v 19:43 | Nancy |  FanFiction
S šokem jsem zjistila, že pátou část jsem sem přidala 14. října! Vážně mi nepřišlo, že mi to trvalo tři měsíce a hroooooooozně moc se za to omlouvám. Ale snad vám to vynahradím tím, že VI. část má 11 a půl stránek ve Wordu a tím pádem to musím rozdělit, protože se to do jednoho článku nevejde :D Každopádně toto je opravdu poslední část této povídky a doufám, že se vám líbila :) Přidávám anketu, jako vždy, takže můžete hodnotit :)

Prvně cítím chlad, který se jako ostré jehličky, tenčí než vlas, zabodává pod mou kůži až ke kostem. Vnímám, jak se mé tělo s každou další nekonečnou vteřinou, kdy se probouzím z těžkých mrákot, začíná třást víc. Hned na to ale chlad zahání přibývající bolest pulzující z mé hlavy. Uvědomuju si, že jsem tam dostal pořádnou ránu o zeď, ale pak začínám vnímat i bolesti z jiných částí těl a hlavně z mého zápěstí. V ten okamžik se vracím k vědomí rychleji a tiše zasténám. Slyším i hlasy, ale dřív, než stihnu otevřít oči, mě zasahuje prudký kopanec přímo do nosu. Chraplavě vykřiknu a automaticky se přetáčím na druhý bok. V očích mě štípou slzy a z mého zlomeného nosu se hned řinou proudy horké krve.
"Matko! Už dost!" To je Morwen. Je někde kousek ode mě, ale zároveň se ke mně nemůže dostat. Ten, kdo stojí za mými zády a kdo mě právě kopnul do obličeje, je Lathenie.
"Mlč!" vykřikuje na ní přísně a vnímám, jak se stáčí zpátky ke mně. Mám pořád zavřené oči, jak se snažím bránit bolesti, ale přesto vím, že si mě pěkně shora prohlíží. "Vkradl ses do mého paláce," pronáší zlověstně a svou zlobu doprovází dalším necitelným kopancem do zad. "Pomátl jsi mou dceru." Další rána a já se jen zesláble kroutím do klubíčka. Nemůžu vůbec nabrat síly, abych se pokusil bránit. Lathenie musí být skutečně rozzuřená, když si na mně vybíjí vztek sama místo toho, aby někomu poroučela mě bít. "A teď za to draze zaplatíš, můj milý. A věř, že si to náležitě vychutnám." S poslední ranou se převracím na břicho a zapírám se o chladnou zem lokty. Dělá mi ale problém udržet se na pravé ruce a nutí mě to otevřít oči. Pohled přede mnou mě dost děsí. Přes celé vnitřní zápěstí se mi táhne hluboká řezná rána, z jejíchž okrajů mi silně vytéká krev. Dělá se mi při tom výjevu špatně, ale mám pocit, že jsem tak zesláblý, že bych ani neměl sílu svému žaludku ulevit. Všímám si, jak krev ze zápěstí pravidelně pulzuje, takže mám zasaženou tepnu a vzhledem k tomu, že necítím žádné příznaky regenerace, mi je jasné, že to způsobila Lathenie. Právě pomalu, ale jistě umírám a mám strach, že s tím nemůžu nic dělat, protože se stále ztrácející se krví mi ubývají síly a nemohu se pořádně vzchopit.
"Nezajímá mě, jak dlouho mezi vámi tenhle románek trval, Morwen," říká jí chladně a nekompromisně. "Nezáleží na tom, protože skončí tady a teď. A ty moc dobře chápeš proč, nemýlím se snad?"
Převracím se znovu na bok, abych na Morwen viděl. Stojí v cele zády ke stěně. Má svázané ruce pouty, jejichž metr dlouhý řetěz je zapuštěný hluboko do zdi. Hledí přes svůj závoj na Lathenii a chystá se k odpovědi, ale jakmile si všímá mě, hlas se jí ztrácí a mám pocit, že jen stěží zadržuje pláč.
Lathenie se přenáší přímo k ní, chytá ji za bradu a trhnutím stáčí k sobě. "Varovala jsem tě. A přes to jsi riskovala. Ale to nic," její stisk i hlas se najednou mírní a svými klouby něžně přejíždí po Morwenině tváři. "Já ti to odpustím, drahoušku. Přece jenom to není tvá chyba, nemám pravdu? Omámil tě svou velkou mocí. Vsadím se, že tohle celé byla léčka, jak se tě zbavit. Jak mi tě ukrást a poštvat tě proti mně."
"Ne," chraptím ve snaze její slova popřít. "Morwen."
"Je to nepřítel, Morwen. Nemůžeš mu věřit. Nikdy by to mezi vámi nemohlo fungovat. Byla by jen otázka času, kdo z vás by koho zabil první. A on by to udělal. Čekal jen na správnou příležitost, nic víc."
Vidím na Morwen, jak jí ta slova zraňují, protože má strach, že jsou pravdivá. Zároveň ale kroutí hlavou ve snaze držet se vlastního přesvědčení. "Ne, on… To by neudělal."
"Je to nepřítel," opakuje jí Lathenie. "Ať ti namluvil cokoliv, lhal. Ale teď už je to jedno, za chvíli umře a bude po všem."
"Matko, prosím. Já tě prosím. Udělám, co budeš chtít, jen ho nech žít a pusť ho."
Latheniin obličej se opět mění v přísný výraz. Napřahuje ruku a prudce s ní udeří Morweninu tvář. Hned ji ale chytá zpátky, aby se jí Morwen podívala do očí. "Máš pravdu. Uděláš, co budu chtít a uděláš to hned." Vytahuje ze svého opasku dýku, která už je potřísněná mou krví, myslí uvolňuje Morwen z pout a nutí ji vzít dýku do ruky. "Zabij ho."
"Cože?" lapá Morwen po dechu.
"Nepoučila ses snad dost? Jak dlouho tě budu muset držet zavřenou ve tmě a o samotě tentokrát? Chceš se tam snad vrátit?"

Věštba (Matt a Morwen) VI. 2/2 - FanFiction

18. ledna 2016 v 19:39 | Nancy |  FanFiction

Znovu je ticho. Členové si ještě nechávají projít hlavou, co zrovna viděli a slyšeli a mám pocit, že celá atmosféra v sále se o něco zmírnila. Přesvědčil jsem je? Aspoň většinu? Mrzí mě ale, že jsem to samé nemohl ukázat i Isabele. Na jejím názoru o Morwen mi záleží ze všech nejvíce. Nemůžu se jí divit, že Morwen nechce jen tak začít věřit, když to byla právě ona, kdo předpověděl mou smrt i věštbu o mně a Morwen. Ale pevně doufám, že mě pochopí.
Klid stále trvá a nutí mě to poklepávat si netrpělivě nohou. Členové si vyměňují své myšlenky a rozhodují o mém příštím osudu. Pak si všímám, že se na mě dívá otec, ale z jeho pohledu nedokážu vyčíst žádné emoce. Na sucho polykám a posílám mu tichou otázku: Zlobíš se na mě?
Odpovědi se mi chvíli nedostává, což mě uvádí do obav, že se na mě zlobí víc, než jsem si myslel. Pak ale slyším: Zlobil jsem se. Jakmile jsem se to dozvěděl.
Mrzí mě to, opravdu. Nechtěl jsem tě zradit. Ani nikoho jiného tady. Dělal jsem ale to, co jsem považoval-.
Za správné, doplňuje mě a lehce u toho kýve hlavou. Ano, já vím. I Tribunál to ví. Mohli to tušit už předem.
Jak to myslíš?
Věštba. Očividně ses zachoval přesně tak, jak věštba předpověděla. Tento fakt trochu ztěžuje rozsudek, který by byl jinak jednoznačný - zrada. Tuším ale, že tvůj trest bude zmírněný.
Sklápím hlavu a nepatrně s ní přikyvuji. S trestem se i tak musím smířit, chápu, že to nemůžou nechat prostě plavat jen proto, že Věštba je přece varovala, nebo že jsem pro ně zkrátka moc cenný.
"Děkujeme, Matthew," říká Lorian. "Vezmeme tvé vzpomínky v potaz při následujícím jednání, jak s nynější situací naložíme. Prozatím musíš zůstat v Athénách, pod dohledem a bez možnosti použití svých schopností."
"Prosím?"
Neodpovídá mi. Místo toho se můj otec zvedá z křesla a přistupuje ke mně. Ruku směřuje nad mé temeno, ve kterém takřka hned cítím zvláštní mravenčení, jež mi následně prostupuje zbytkem těla.
"Odebrat schopnosti ti nemohu, to není možné. Ale smím je zatarasit pevnou zdí, kterou nikdo, ani ty sám, neprostoupí, dokud ji já nezbořím. Od nynějšího okamžiku nebudeš schopen používat svou velkou moc, dokud Tribunál nerozhodne jinak," otec svou ruku spouští k pasu a zahledí se mi do tváře. Chvíli si se mnou vyměňuje pohled a pak se vrací zpět na své místo.
"Stráže tě odvedou do komnat, kde počkáš, dokud tě znovu nepředvoláme. Zasedání je u konce," zvolává Lorian do celého sálu a všichni přísedící, kromě členů Tribunálu, se jako na povel zvedají a odcházejí. Já s doprovodem opouštím místnost jako poslední a nechávám se dovést do zmíněných komnat, které se nachází nedaleko zasedacího sálu. Jsem rád, že mě vedou po schodišti do patra a ne dolů, kde jsou věznice. Sice mi budou stát za dveřmi, ale stále se budu cítit lépe v hlídaném pokoji než za mřížemi.
Sedám si na kraj postele a hledím z malého okna naproti mně na jasnou oblohu. Je tu hrozné ticho. Takové, že mě s každou další uběhnutou minutou začíná znervózňovat víc a víc. Chvíli ho vyplňuju podupáváním nohou o podlahu, pak se po místnosti procházím sem a tam a nějakou dobu se snažím zaplnit čas meditací. Ačkoliv cítím, že mi dělá velký problém padnout do zcela klidného stavu. Má mysl je rozbouřená, tělem mi neustále proudí nervozita a mám i strach, co je s Morwen. Nevyplnila Latheniin rozkaz, nezabila mě, a bojím se, že ji za to Lathenie nějak potrestala. Nebo ji stále trestá.

Šťastný Nový rok!

31. prosince 2015 v 23:09 | Nancy
Moji milí, máme tu konec roku a já bych vám do toho dalšího chtěla popřát spoustu štěstí, úspěchů, příjemných zážitků a jen samé krásné věci a milé lidi kolem sebe. Taky vám přeji, abyste měli více co ke čtení na tomto blogu a aby se vám blogerka konečně pořádně rozepsala, jo to vám moc přeji. A hádejte co. To se vám pravděpodobně už splní tak za týden, protože Nancy už bude mít konečně po talentovkách a bude mít čas na psaní, který doteď využívala na kreslení prací, které potřebuje na talentovky dát, aby vůbec měla co ukázat. Talentovky probíhají od 4.-7. ledna a 7. má dokonce dvacáté narozeniny, které bude následně 9. v sobotu slavit a pak bude konečně freeeeeeeeeeeee... Tedy, ne úplně, ale rozhodně bude volnější, než byla doteď, a konečně dopíše ten konec VI. části Věštby a pak se pustí opět do Masky. Ahhhhhhhhhh.....

Takže tak. Moc se omlouvám za tu neaktivitu, ale snad to se začátkem roku bude opravdu lepší. Užijte si zbytek volna, mějte se moc krásně a ať vám nový rok začne co nejlépe a celý jeho průběh ať je ještě lepší, abyste potom měli na co vzpomínat. Já si zavzpomínala dneska:


Od začátku roku 2015 jsem si do téhle sklenice házela papírky s příjemnými okamžiky, událostmi, vzpomínkami, které mě v průběhu roku potkaly a dneska jsem si je konečně mohla všechny vytáhnout a pročíst a musím říct, že v lepší rok jsem začít nemohla :) Parádní rekapitulace letošních úspěchů, ale i maličkostí (nejvíc mě pobavil lísteček z 16. ledna - "Koupila jsem si ve smíšku MAXI balení Nesquik kuliček! :D" Asi jsem z něj měla vážně radost :DD) Jen mě mrzí, že jsem na to dost zapomínala, takže spoustu krásných okamžiků chybí a skoro polovina lístečků je z ledna, kdy jsem do psaní lístečků byla zapálená nejvíc a pak to postupně upadalo :D Ale s tím, jak mě to dnešní čtení tak nadchlo, doufám, že za rok budu pročítat mnohem víc zážitků :) Rozhodně doporučuju si tenhle nápad vyzkoušet. Stojí za to ;)

The one that got away (Nicholas a Nicole) II. - FanFiction

14. prosince 2015 v 22:48 | Nancy |  FanFiction
Tak přináším druhou a poslední část povídky s Nicholasem a Nicole a jak jsem se už zmiňovala, tentokrát z Nickyho pohledu. Nebudu vás opět zahlcovat nějakou dlouhou předmluvou a jen ještě upozorním na anketu pod článkem, kde můžete povídku zhodnotit, jako vždy. Příjemné čtení přeji :)

Tiše číhám v tmavém koutě blízko dveří, ze kterých za chvíli vyjde člověk, kterého mám zabít. Bude to snadný, vidím skrz stěny, takže si můžu přesně načasovat okamžik, kdy tohoto kongresmana překvapit a rychle se vypařit. Nejraději bych se ale vypařil hned. Nesnáším tuhle práci. Nechci zabíjet lidi. Ale nemám na výběr.
Aspoň tu nemusím být nějak dlouho. Rychle splním svůj úkol, a pak se vrátím domů za Nicole. Spí hned vedle mě a já se tím aspoň budu moct uklidnit a přijít na jiné myšlenky.
Uslyším vzdálené cvaknutí dveří a přinutí mě se přikrčit ještě víc. Zrakem proniknu skrz stěny a spatřím kongresmana, jak pomalu míří ke dveřím, na které číhám. Rozhlédnu se ještě kolem sebe a vydám se ke dveřím. Pevně uchopím rukojeť svého kordu a zhluboka se nadechnu. Dveře se otevřou, chodbou se ozve pár kroků, které hned zarazí prudký nádech.
"Promiňte," zašeptám a vytrhávám čepel z jeho zad. Opatrně ho pokládám na zem a nechávám ho opřeného o zeď. Ještě trochu se cuká, oči má doširoka otevřené a s námahou lapá po dechu. Netrvá to ale dlouho a všechny svaly mu povolí. Dřepím u něj až do té chvíle. Zavírám mu víčka a s povzdechem se zvedám na nohy.
Najednou zaregistruju tiché, rychlé a strašně blízké kroky. Zamrazí mě v zádech hrůzou, ale ani se nestačím otočit a žebry mi projede ostrá čepel. Zalapám po dechu, prohnu se v zádech a vytřeštěným zrakem zírám do stropu. Pak pomalu skloním hlavu ke své hrudi a spatřím v ní špičku čepele od mé krve. Nevěřícně na ní koukám a z hrdla se mi vydere chraplavý výdech.
Útočník ze mě vytrhává svou zbraň a mně v tu chvíli ochabují nohy. Padám hned vedle své oběti a stále s vytřeštěnýma očima hledím před sebe. Nemám tušení, kdo je mým útočníkem. Ani ho v šeru nemám moc šanci poznat. Ale i když si naproti mně sedá do dřepu a hledí mi do tváře, nedokážu se na něj soustředit. Jako bych ani před sebou neviděl jeho obličej, ale Nicolin. Vidím před sebou Nicole a má strach. Volá mě, ale její hlas téměř neslyším. Chytá mě za ruce, ale jen proplouvají těmi jejími. Vzdaluje se mi a já s tím nic nemůžu udělat. Mizím v bílém světle a pak nastává tma.

The one that got away (Nicholas a Nicole) I. - FanFiction

11. prosince 2015 v 11:07 | Nancy |  FanFiction
Tak jo, nevím jak vám, ale mně už se mnou došla trpělivost. Přísahám, že mám tu povídku otevřenou skoro každý den a fakt jsem už skoro u konce, ale zatím se mi podařilo vždycky napsat jen pár vět a pak šmitec, nebo jsem musela dělat něco jiného. Takže mezitím, než Věštbu konečně dopíšu, jsem se rozhodla sem přidat další povídku z jiného soudku.

Tato povídka má dvě části a objevují se v ní postavy, se kterými jsem vás už seznámila v předešlé povídce o Rachel a Nicholasovi, kteří se shodou nepříjemných okolností a z nelibosti své vůle dostali do Řádu Chaosu. Pokud jste příběh nečetli, můžu vás odkázat rovnou na první část zde :)
První část této povídky ovšem vypráví pro vás neznámá postava jménem Nicole (omlouvám se za shodu jmen s Nicole z Pouta. Popravdě už si ani nepamatuju, proč jsem ji tak pojmenovala, protože tohle není ta samá Nicole. Asi jsem byla líná na vymýšlení dalšího jména, nebo nevím :D) a s ní se ocitáme o pár let od našeho posledního setkání s Nicholasem a Rachel později, plus mínus 7 let. Za tu dobu se toho událo dost a já původně myslela, že z té doby taky napíšu povídku, abych vás s tím seznámila, ale nedostala jsem pořádný nápad, takže vám teď povím, co k této povídce potřebujete vědět a co by vás mohlo zajímat:

Jak Rachel, tak Nicholas se časem odstěhovali do Angel Falls, jako spoustu jiných členů z obou stran. Nevěděli o sobě, a přestože bydleli ve stejném městě a dokonce mnohem menším než Brisbane, kde žili původně, nepotkali se někde na ulici, nýbrž se po pěti letech setkali na výpravě, kterou spolu museli spáchat. Jakmile úkol splnili, sešli se ještě v tu noc v jednom AF baru a o všem si povyprávěli, přičemž Rachel oznámila ze všech novinek asi tu největší. Je vdaná a dokonce má i syna. Nicholas se bohužel ale i dozvěděl, že Rachelin táta Cal je už dva roky po smrti.
Znovu byli spolu a už se nehodlali nechat jen tak rozdělit. Scházeli se jako dříve a při jednom společném nákupu koblih jim do košíku omylem spadla nějaká dívka a polila se při tom mlíkem, které zrovna z láhve cestou k pokladně upíjela. Ano, takto se s Nicole poprvé potkali, a jelikož jim bylo Nicole líto, když viděli, jak trapně se cítí, pozvali ji na jejich koblihový piknik. Nicole koblihy miluje, takže souhlasila, strávili spolu odpoledne a skamarádili se. Na první pohled bylo vidět, že Nicole je velmi stydlivá, ale moc milá, přátelská a ke svým osmnácti letem krásně a dětsky spontánní. A kromě toho byla i moc hezká a ke své malé výšce roztomilá. Zjistili i že má se třemi kamarády malou školní kapelu, kde zpívá, s čímž Rachel s Nickym zavzpomínali na svá školní léta a jejich kapelu. Nickymu se Nicole zalíbila a scházeli se spolu častěji. Poznali se více a zamilovali se do sebe. Oba se ale báli si to říct a Nicole se rozhodla vyjádřit své city skrz písničku, kterou napsala. Byl to duet pro ni a pro Nickyho a v ten den, kdy se odvážila ji Nickymu zazpívat, se konečně dali dohromady.
I přes to, jak spolu byli šťastní a jak moc Nicky Nicole miloval, se jí nikdy neodvážil přiznat, že je součástí jednoho druhého světa a už vůbec netušil, jak by jí měl říct, že patří na tu zlou stranu. Proto tento fakt zachoval tajemstvím.

Poslední část Věštby je na cestě!

30. listopadu 2015 v 20:38 | Nancy
Ano, ano, já vím. Trvá mi to. A ani nevíte, jak mě to štve. Blížím se už ke konci šesté a taky poslední části Věštby, ale prokousávám se k němu skrz beton. Do toho mi čas zatěžuje škola a příprava na talentovky, ale i přes to doufám, že sem šestou část zveřejním co nejdříve. Jsem strašně zvědavá, co na to řeknete :D
Chtěla jsem se jen ozvat, že stále žiji a že se opravdu snažím a prosím vás tím ještě o trochu trpělivosti :)

Marianne dorazilo Pouto!

5. listopadu 2015 v 13:38 | Nancy |  Ostatní
Zdravím!
Bohužel zatím nepřináším další (a zřejmě poslední) část Věštby, je stále rozepsaná a se sklopenými koutky úst přiznávám, že mi psaní jde zase/stále pomalu :( Nemohla jsem poslední dobou najít moc času ke psaní, ale doufám, že VI. část velmi brzy dokončím a hodím vám ji sem.

Za to přináším jiné novinky, pro mě velmi radostné!
Před čtyřmi měsíci jsem samotné spisovatelce Strážců, Marianne Curley, posala jeden z mála výtisků Pouta. Mělo to být překvapení, takže jsem na Facebooku napsala jejímu manželovi Johnovi o mém plánu a poprosila ho o adresu a zároveň o mlčenlivost. John byl z mého nápadu nadšený a byl tak moc hodný, že mi adresu dal a Pouto se tak mohlo poprvé proletět letadlem až na dalekou Australskou pevninu.
Na poště mě ujistili, že by balíček měl dorazit při nejlepším do dvou nebo třech týdnů. Po uplynulých čtyřech týdnech ovšem jsem zatím nedostala žádnou reakci, která by mě ujistila, že Marianne už knížku obdržela, ale nechala jsem to zatím být a dala jim ještě čas. Červen byl pryč... Červenec už taky a balík neznámo kde... Srpen. Stále žádná reakce...
Na konci srpna jsem se teprve byla schopná dostat na poštu (protože přes prázdniny jsem nebyla téměř doma) a se strachem se paní u okýnka zeptala, jestli se dá nějak zjistit, kam se poděl můj balíček, který ještě nedorazil. Paní ho pomocí čísla vyhledala a zaraženě řekla: "Tady je jedna zásilka, ale už z června, to nebude ono."
A já jí povídám: "No, to bude ono. Já to posílala v červnu, ale nemohla jsem se sem během prázdnin dostat."
"Aha. Tak to budete muset za paní vedoucí."
To mě popravdě trochu vyvedlo z míry, ale snažila jsem si sama sobě říkat, že to bude dobrý. Nechala jsem se dovést za paní vedoucí, která se tvářila stejně překvapeně, když zjistila, že sháním balíček poslaný už v červnu. Pro sebe jsem si nadávala, proč jsem na tu poštu nezašla fakt dřív. Hlavou mi hned začaly vířit ty myšlenky, jak je to v háji, že to určitě někde ztratili, že to vypadlo z letadla a teď si to plave někde v oceánu... Hned mi i došlo, že kdyby se tak skutečně stalo, nemám už další volný výtisk, který bych Marianne mohla poslat, a i když jsem se opravdu snažila se nerozbrečet, začaly mi téct slzy hned, co jsem paní vedoucí řekla, co v tom balíčku je. Upřímně mi jí bylo líto, protože jsem nechtěla, aby se kvůli tomu cítila nějak provinile, a hlavně já vážně brečet nechtěla, nebyla jsem z toho zas tak zhroucená, to fakt ne :D Nestalo se mi to ale poprvé, co se těch neposlušných slz týče.

Věštba (Matt a Morwen) V. - FanFiction

14. října 2015 v 20:22 | Nancy |  FanFiction
HAHAHAHAHAHAHAHAHAAAAAA!!!! Je to tady! A opět se omlouvám, za to zpoždění. Jedno jasné vysvětlení - škola :D A taky se omlouvám, že to je tak krátký, když už to tak trvalo, ale... Myslím, že to vážně stojí za to! :D ;)



Sešli jsme se hned noc potom a tu další také. Povídali jsme si o našich životech i snech. Sdíleli jsme spolu myšlenky, radosti i obavy a sblížili se tak, jak bývají spoutáni minimálně dlouholetí přátelé. A dnes jsme tu znovu. Ležíme vedle sebe v trávě a pozorujeme oblohu nad námi. Užívám si s Morwen každý okamžik, který máme. Cítím se v její přítomnosti zvláštně a výjimečně, tak, jak jsem se s nikým ještě necítil, a proto s ní tak rád trávím čas. Naplňuje mě něčím, co mi doposud v životě chybělo, ačkoliv to nedokážu přesně pojmenovat.
"A co támhle?" Její ruka směřuje k obloze a prstem ukazuje na jeden z mnoha načechraných obláčků.
Vyhledávám ho pohledem a krátce se zamyslím. "Ruka se dvěma zvednutými prsty."
"Ale ne, to je přece králíček."
"No jo, máš pravdu. Ale za chvíli mu vítr odvane jedno ucho."
"Vypadá to tak. A hele, támhle?"
"Ten mi připomíná lví hlavu."
"Lví hlavu? Nikdy jsem lva neviděla, ale prý je to velmi majestátní a krásné zvíře."
"To je. Chceš ho vidět?" natáčím k ní hlavu s úsměvem, který mi Morwen zvesela oplácí a přikyvuje. Oba si sedáme a já před námi vytvářím iluzi lva. Vzpomínám u toho na lva, kterého má můj otec v paláci. Vlastně se soustředím na jeho co nejvěrnější podobu. Jakmile je hotový, přistupuje rovnou k Morwen a nechává se hladit.
"Bože, ten je nádherný. A přítulný," směje se, zatímco se snaží udržet vsedě, když si o ní lev otírá hlavu a svou vahou ji téměř převrací na záda.
S potěšeným úsměvem je pozoruju a hlavně Morwenin úsměv. Pokaždé, když se takhle směje, z ní nedokážu spustit oči. Nemůžu si pomoct, ale je nádherná.
"Já tě slyším, Matte," říká, aniž by se přestala věnovat lvovi, ale všímám si, jak se jí do tváří žene narůžovělá barva, což mi upřímně přijde ještě víc rozkošný. Znovu se začíná smát a tentokrát ke mně pohled stáčí. "Ale no tak. Aspoň si ty myšlenky hlídej."
"A co když nechci? Třeba to byl záměr."
Morwen na okamžik stydlivě sklápí hlavu, ale hned ke mně oči vrací. "Jsi milý. Děkuji."
"Není přece za co děkovat," usmívám se, ale Morwen nesouhlasně vrtí hlavou: "Ale je. Nikdo se ke mně nechoval tak, jako ty. Tedy, až na jednu ženu."

Věštba (Matt a Morwen) IV. - FanFiction

20. září 2015 v 22:13 | Nancy |  FanFiction
Čtvrtá část a stále ne poslední :D Omlouvám se, vím, tahle mi trvala nějak dlouho a ani nevím proč. Tak snad stojí za to a bude se líbit :)



Nezjistili to. Nebo aspoň si to myslím, když uběhl už třetí den od mé tajné návštěvy na Olympu a Tribunál si mě nepředvolal. Někdy mě stále fascinuje, jaká moc se ve mně skrývá, ale už ji nesmím takhle použít. Nechci mít z toho průšvih a nechci si to u Tribunálu navěky zavařit. Stejně jsem si odtud nic, kromě velikého chaosu v hlavě, nepřinesl. Viselo mezi námi tolik nevysvětlitelných otázek, na které ani jeden z nás neznal odpovědi. A vím, že tenhle pocit nešel jen z mé strany - bylo to vzájemné. Cítili jsme to oba.
Sedím v ložnici na posteli, v ruce držím sešit, ve kterém mám napsanou věštbu, jejíž text opakovaně pročítám. Znám ji sice nazpaměť, ale stále nějak doufám, že mi uniklo něco, co by mi třeba odpovědělo na nějakou z mých otázek. Říká, že Morwen je mým silným soupeřem a že mezi námi bude panovat dlouhý boj. Co se tohohle týče, mohla být ta věštba konkrétnější. Co je u nesmrtelného dlouhá doba vlastně? Těch dvacet let mi přišlo snad jako několik měsíců a když si pomyslím, jakou věčnost už spolu soupeří Lathenie s Lorianem, nechci to samé zažívat s Morwen. Stejně ale uvnitř sebe vím, že tohle je zcela jiná situace. Zcela jiný souboj. Nevím přesně jaký a ani se mi po osobním setkání s Morwen nějak nechce věřit, že má být mým nepřítelem. Věděla, kdo jsem, mohla mě zabít hned, co jsem vkročil do jejích komnat. Ale nechala mě pak jít. Co se má stát, že spolu začneme soupeřit?
S hlubokým povzdechem odkládám sešit na stolek a ulehám do postele. Užívám si aspoň dlouhého spánku, dokud po mně Tribunál nic nechce. Netrvá dlouho a usínám. Zdají se mi krátké a nesmyslné sny, které jistě zapomenu hned, co se vzbudím. Jsem rád, že se spánkem nemívám problém. Normálně ani nevnímám, že se mi něco zdá, ale teď se děje něco neobvyklého. Jeden ze snů se prodlužuje a začínám mu věnovat větší pozornost. Skoro mám pocit, jako bych se probudil. Zřejmě to bude jeden z těch živých snů.
Stojím ve sněhu, bosý a jen ve svých spacích teplákách, které mám ve skutečnosti na sobě, ale není mi zima. Kolem sebe nevidím nic, jen v dálce stojí jakýsi tmavý les, jehož stromy pokrývá vrstva sněhu. Chystám se podívat za sebe, ale ještě dřív mě zaráží povědomý hlas: "Obvykle spíš jen v kalhotách?"
Otáčím se za ním a spatřím Morwen. Stojí pár kroků ode mě v jednoduchých černých šatech s širokou tmavě modrou stuhou kolem pasu, rozpuštěné kudrny jí splývají kolem ramen a nemůžu si nevšimnout, že tentokrát závoj přes oči nemá. Cítím na rtech svůj lehký úsměv, jak si ji prohlížím. Ani bych si nepomyslel, že si ji dovedu ve snu takhle představit.
Morwen se zvedají koutky do pobaveného úsměvu. "S tvou velkou mocí bych si myslela, že dovedeš rozeznat rozdíl mezi snem, skutečností a představou."
Zmateně zamrkám a zamračím se. "Cože?"
"Tohle není sen. Spojila jsem se s tebou. Snažila jsem se o to i dvě předešlé noci, ale prvně jsem tě nemohla najít a pak jsi spal moc tvrdě."

Věštba (Matt a Morwen) III. - FanFiction

27. srpna 2015 v 21:16 | Nancy |  FanFiction
Třetí část a stále ne poslední. Zatím nevím, kolika částí se dočkáme, takže se sama nechám překvapit :D

"A mým darem je schopnost vidění pravdy a správné cesty," pronáší Lorian svým hlubokým hlasem a z jeho dlaní vytryskává paprsek jasného světla, který zahaluje Simona po celé délce jeho těla. Jakmile světlo mizí, Simon padá ze židle na kolena a Ethan mu hned běží pomoct. V sále se rozléhá hlasitý potlesk a Lorian všechny zve na hostinu. Ethan svého žáka pochvalně plácá po rameni a já k nim hned mířím, abych Simonovi taky poblahopřál.
"Vedl sis dobře, Simone," třesu mu s úsměvem rukou. "A dostal jsi vážně skvělé dary."
"Díky," říká vesele a zhluboka nabírá vzduch do plic. "Zněly fakt dobře."
"Některé z nich ještě procvičíme, ale budou se ti hodit," přikyvuje Ethan spokojeně. Jde na něm vidět, jak je opět na svého dalšího žáka pyšný. Simon je Ethanův už osmý žák a zatím nikdy nezklamal. Zřejmě proto zastává svou roli učitele tak často, ale očividně vždy moc rád. "A teď pojď. Ta hostina je dnes hlavně pro tebe."
Vcházíme všichni tři do sálu, kde už oslava probíhá v plném proudu. Chvíli si ještě s Ethanem a Simonem povídám a pak obcházím sál a zdravím se s přítomnými.
"Matte!" slyším za sebou Isabelin nadšený hlas a než se stačím otočit, skáče mi na záda.
Chytám její nohy a směju se. "Ahoj. Tebe jsem dlouho neviděl."
Slézá zpátky na zem, obchází mě a hned mě objímá. "A já tebe. Doufala jsem, že tu budeš. Jak se máš, bratře?"
"Dobře, sestro. Vlastně tak nějak stejně jako vždycky. Co ty? A co Dorian se Charlottkou?"
"Zlobí. Jako vždycky. Ale jinak to jsou zlatíčka. Charlottka se na tebe poslední dobou pořád ptá. Měl bys zajít na návštěvu, strejdo."
S úsměvem přikyvuju. "Už to mám nějakou chvíli v plánu. Brzo se stavím, slibuju."
"Dobrá. Půjdu najít Ethana. Ještě jsem ho dneska nezastihla. Nevíš, kde je?"
Rozhlížím se kolem po lidech ve snaze Ethana zahlédnout. "Naposledy jsem ho viděl se Simonem. Byli-."
"Pane!" ozývá se naléhavé zvolání přes celý ruch v sále, které přitahuje pozornost všech lidí. Lorian se zvedá ze svého křesla, zatímco k němu dobíhá ten muž, který vykřikl. "Pane, Latheniini vojáci napadli sály v Angel Falls! Odhalili je."
"Kolik jich je?"
"Pár stovek, pane. A ještě přibývají."
"A má sestra je přítomna?"
"Jen její dcera, pane."
Krátce se mi sevře hrudník pod těmi slovy a pohled mi směřuje k Isabele, v jejíchž očích se odráží náhlý strach.
"Lorde Meridiane, vyhlaste poplach. Ať se všichni hned připraví do zbraně."
"Ano, pane," přikyvuje lord a v sále začíná být opět rušno, jak se všichni derou ven, aby se na rozkaz vyzbrojili.
"Matte-."

Věštba (Matt a Morwen) II. - FanFiction

15. srpna 2015 v 18:47 | Nancy |  FanFiction
Přináším vám druhou část povídky Věštby s Mattem a Morwen. Mám teda i hotovou druhou kapitolu Masky, ale řekla jsem si, že možná radši dokončím Věštbu a v Masce budu pokračovat až po ní, abych tu nestřídala kapitoly z jendoho a pak z druhého, páč byste v tom potom mohli mít pěkný chaos :D


Probouzí mě hlasitá rána u mé hlavy a já leknutím vykřikuju a nadskakuju na gauči, až mi otevřená knížka na hrudi sklouzává k zemi. Hned na to slyším Isabelin smích a mně dochází, že nade mnou právě praskla nafouknutý sáček, aby dostala přesně takovou reakci, jakou jsem právě předvedl. Sklání se nad mým obličejem a vesele se zubí.
"Dobré ráno, Růženko. Nebo spíš odpoledne."
"Ty fakt dokážeš člověka potěšit," mručím rozespale a zamračeně si protírám obličej. Pak si sedám a zvedám knížku ze země. Musel jsem usnout u jejího čtení, ale nemám ponětí, jak dlouho jsem spal. Co si pamatuju, začal jsem číst kolem poledne. "Kolik je hodin?"
"Půl třetí," sedá si vedle mě na gauč a natahuje se pro ovladač, aby zapnula televizi. "Proč jsi nešel rovnou spát nahoru?" směje se.
"Ani jsem nevěděl, že jsem unavený," krčím s úsměvem rameny a opírám se o opěradlo. "Kde jsi byla, ráno?"
"Zkus hádat. Máš jeden pokus."
"U Arkariana," odpovídám bez nějakého přemýšlení. "Že se vůbec ptám."
Isabela souhlasně přikyvuje a přepíná programy v televizi. Nakonec to nechává na zprávách, odkládá ovladač a stáčí ke mně pohled. "Něco nového?"
Krátce nad odpovědí přemýšlím a pak krčím rameny. "Ne. Žádná výprava se nekoná, noví členové nejsou, žádná jiná akce se nepřipravuje. Nic."
"Je klid už docela dlouho co?"
"Pár týdnů určitě. Jestli ne měsíců."
Mlčíme a sledujeme zprávy v televizi, kde začínají mluvit o počasí. Hned ze začátku upozorňují na silné bouře, které se během dnešního večera přeženou nad jižním pobřežím. Pravděpodobně dosáhne i k nám, když koukám na mapku v televizi. Pak se v duchu trochu zarazím a nenápadně přesunu pohled k Isabele, ale nevypadá, že by jí napadlo to samé, co mě.
Je to už přes rok, co předpověděla tu věštbu. A pár měsíců po tom dostala strach pokaždé, co ve zprávách mluvili o přicházejících bouřkách. Hned pak zjišťovala, jestli v ten den není i úplněk, protože hned první dva řádky věštby říkají, že za úplňku a za bouře se zrodí nový nesmrtelný - tedy spíš nesmrtelná. Ta, která se údajně má stát mým silným soupeřem, a která mě v Isabelině vizi zabila. Aspoň tak to tvrdí ona a celý Tribunál, protože nějakou záhadou nikdo jiný neviděl, jak jí z očí tekla černá slza. Prostě jsem z té vize neměl pocit, že mě zabila ona, ale nevím, proč jsem ji viděl plakat jen já.
Každopádně jsem to tentokrát já, kdo má při pozorování předpovědi počasí divný pocit. Ale Isabele nic neříkám, nechci, aby si znovu začala dělat starosti. Zvedám se a mířím do kuchyně, kde máme stolní kalendář. Beru ho do ruky, pohledem vyhledávám dnešní den a krátce se mi sevře hruď. Dnes je úplněk a můj divný pocit se mění přímo ve špatný. Začíná se snad věštba pomalu naplňovat?

Věštba (Matt a Morwen) I. - FanFiction

8. srpna 2015 v 10:30 | Nancy |  FanFiction
Tak vám zde přináším další kousek, ale opět něčeho jiného. Maska je stále v procesu, nebojte se, ale během psaní Masky mě napadla právě ještě tahle povídka, která mi nedala spát a musela jsem ji rozepsat. Abyste v ní ale neměli chaos, odpovím vám rovnou na pár otázek, které by vás během čtení mohly napadnout:
Prvně musím upřesnit, že tahle povídka je AU (alternative universe), což znamená, že prostor, postavy nebo čas se mohl jakkoliv pozměnit pod mou otázkou "Co kdyby?" A tentokrát to byla otázka, kterou jsem tu už dříve nakousla: Co kdyby Mattova spřízněná duše byl úplně někdo jiný?
Takže abyste byli v obraze, příběh se odehrává v ne přesně určeném čase, kdy Rochelle nepřišla zpátky k životu, zůstala mrtvá, ale za to Lorian a Lathenie stále žijí. Neriah ani neexistuje, nebo možná ano, ale žije například někde jinde, kdo ví. A... to je vlastně asi vše, co potřebujete vědět :D
Jsem zvědavá, jak se vám to bude líbit. Zde máte zatím první část ze tří (možná čtyř).



Cosi mě probouzí uprostřed noci. Otvírám oči a zmateně jimi mžourám kolem sebe. Chvíli se začínám domnívat, že se mi jen něco zdálo nebo mě probudil nějaký hluk zvenku, který hned zmizel, ale pak to ucítím znovu a hned mi to dojde. Isabela mě volá v myšlenkách.
Nechápavě se mračím, ale neváhám a hned se přemisťuju do jejího pokoje. "Isa-."
Pláče. Je schoulená v posteli do klubíčka a dusí do peřiny svoje vzlyky. Rychle si sedám na kraj postele a beru jí starostlivě kolem ramen.
"Isabelo, co se děje? Proč brečíš?"
Sedá si a pevně mě objímá kolem pasu. Zaraženě a ustaraně se ji snažím utěšit a přemýšlím, co se jí mohlo stát. Není to zrovna moc obvyklé vidět mou sestru v slzách.
"Měla jsem vidění," říká konečně.
"A co jsi viděla?"
"Já jsem… Tebe."
"Mě? A-a co? Ukaž mi to." Automaticky se pokouším vlézt do jejích myšlenek, ale Isabela vrtí hlavou a pečlivě si přede mnou svou mysl uzavírá.
"Ne. Nechci, abys to viděl."
Začínám z ní být docela nervózní. Co asi mohla vidět, že ji to tak rozhodilo? "No tak, Isabelo. Aspoň mi to řekni," nabádám ji a konejšivě ji hladím po zádech.
Isabela přikyvuje a zhluboka se nadechuje. "Bylo to krátké vidění, ale dost jasné. Byl jsi tam jenom ty a nějaká žena. Neznám ji, nevím, kdo to byl, ale… ale měla zvláštní oči. Celé černé. A ona… Tys…" znovu nabírá dech a krátce přivírá oči. "Zabila tě."
"Cože?"
"Byla taky nesmrtelná. Zabila tě. A stála nad tebou a v ruce držela dýku od krve. Od tvojí krve," zakroutila hlavou a přiložila si ruku na čelo. "A tys tam… prostě ležel a nedýchal jsi, Matte."
Znovu ji beru do náruče a utěšuju. V duchu se ale sám snažím uklidnit. "To bude dobrý."
"Matte. To vůbec nebude dobrý. Viděla jsem tě mrtvého, bylo to varování. Stejné varování, jako když jsem posledně viděla zemřít Rochelle a vyplnilo se. Nechci… Já nedopustím, aby se to vyplnilo i u tebe. Nemůžu." Z očí jí vytryskly nové slzy a opřela si čelo o mou hruď. Schovávám jí do náruče, ale pohled upírám před sebe. Nevím, co si o tom mám myslet a možná se o tom i bojím přemýšlet. Zároveň mi to ale nedává smysl s tou ženou - kdo to mohl být? O nikom takovém se mi nikdo nikdy nezmínil a ani se o dalších nesmrtelných neví. Měl bych si o tom promluvit s Lorianem.
Sedím u Isabely, dokud se neuklidní. Ujišťuje mě, že je v pořádku, a že se pokusí znovu usnout. Jak ji ale znám, bude schopna o tom vidění přemýšlet až do rána a očima už nezamhouří, proto jí s tím nenápadně pomáhám, a když ji hladím po vlasech, ubírám jí trochu energie, aby byla unavená a usnula. Jdu ke dveřím a při jejich zavírání si všímám, že má Isabela oči zavřené. Určitě za chvíli usne. Pak se vracím do pokoje, sedám si na postel a dávám se do meditace. Zklidňuji svou mysl i tělo a soustředím se na přenos své duše do Athén.
Po chvíli se ocitám na palácovém nádvoří a v myšlenkách volám Loriana. Odpovídá mi takřka hned a vteřinu na to se přede mnou zhmotňuje.
"Co si přeješ, Matthew?"
"Pane, Isabela měla před chvílí vidění. Chtěl bych si o tom s vámi promluvit."
Přikyvuje a natahuje ruku k paláci. "Pojď dovnitř."
"Děkuji," pokývnu hlavou a následuji ho dovnitř. Nabízí mi místo na pohovce, tak se usazuju a on si sedá naproti mně.

Kam dál